Taci's day

Některý dny jsou prostě divný. Jdeš ráno cvičit a máš skvělej pocit, že pro sebe konečně něco děláš. Jakože fakt skvělej, i když nemůžeš skoro chodit. Doporučuju. Ale pak se to všechno zase tak nějak rozpadne. Najednou nechápeš, co tady děláš, proč tady sedíš a jak to máš jako vydržet. Najednou tě začne bolet hlava tak, že máš pocit, že se ti rozskočí....

Dneska je to rok, co táta odešel. Máma má narozeniny. Ten rok utekl neuvěřitelně rychle. Ještě pořád to úplně nechápu. Mám pocit, že to vlastně nikdy nepochopím. Bolí to. O nic míň. Stýská se mi. Strašně. Jsou chvíle, kdy to bolí ještě víc. Mám novou práci, našla jsem dream job, ale nemůžu se o to s tátou podělit. Často myslím na všechny ty...

Těším se na jaro. Tý zimy a tmy už mám vážně dost. Na jaro se asi těšíme skoro všichni. Protože na jaře automaticky je všechno tak nějak lepší než v zimě. Svítí víc sluníčko, příroda se probouzí, začínaj se objevovat barvy, všechno začíná víc žít, všichni začínáme víc žít. Letos má ale pro mě jaro zvláštní pachuť. Tak trochu v něm hledám řešení...

Tenhle článek už mám hodně dlouho rozepsanej a moc mi to nešlo. Je hlavně o mně a o mých pocitech. O tom, jak tátova smrt změnila můj pohled na svět, přeházela mi priority, asi mi taky trochu otevřela oči a jak tím vším sama sebe trápím asi víc, než by bylo nutný. Když táta odešel, začala jsem mít hodně silnou potřebu změnit svůj...

Vánoce miluju. A taky jsem dost konzerva, takže to pro mě byla každý rok poměrně dost jasná záležitost. Napéct cukroví, společně s mámou. Slepované z mlýnku na maso, které jsme nikdy nestihly namočit do čokolády. Vanilkové rohlíčky. Hlavně pro Atoska. Ořechy. Když jsem se netvářila moc kysele, protože mi nechutnaj. Perníčky, když jsem chtěla být extrémně akční. Stromeček už léta zdobíme stejně. Táta...