Taci's day

Některý dny jsou prostě divný.
Jdeš ráno cvičit a máš skvělej pocit, že pro sebe konečně něco děláš. Jakože fakt skvělej, i když nemůžeš skoro chodit. Doporučuju.
Ale pak se to všechno zase tak nějak rozpadne.
Najednou nechápeš, co tady děláš, proč tady sedíš a jak to máš jako vydržet.
Najednou tě začne bolet hlava tak, že máš pocit, že se ti rozskočí.
Najednou chceš být ve svojí posteli, schovaná pod peřinou, v oblíbenym povlečení a zapomenout na celej svět tam venku. Na chvíli dělat, že neexistuješ. Na chvíli pro okolní svět neexistovat.
Najednou je tu zase ten známej pocit, že nic nedává smysl. Že nechápeš, co to vlastně děláš se svým časem a se svým životem.
Nechce se ti brečet, nemáš vztek, je ti jenom tak nějak divně.
A to všechno bez zjevnýho důvodu. Z ničeho nic. Takže si trochu připadáš jako magor, už zase.
Jako já dneska. (A vůbec docela často.)

Ale!
Je to v pohodě.
Už jsem se trochu naučila tyhle stavy prostě přijímat tak, jak přicházej. I když to není moc jednoduchý, obzvlášť v momentě, kdy člověk třeba sedí v práci a potřebuje nějak fungovat. Ale tak už to v životě chodí. Prostě se nemůžeš schovat do postele kdykoliv máš pocit, že to zrovna potřebuješ.
Tak to nějak přežiješ.
Ale důležitý je si za to nenadávat a prostě ten stav přijmout.
Nikdo nemá povinnost se neustále usmívat a překypovat pozitivní energií. Každej z nás má právo mít stavy. Brečet a vztekat se bez důvodu nebo jenom tak čumět do zdi a nevědět proč.

Patří to k životu. Tak si nenadávej a buď na sebe hodná.

Teď půjdeš na kafe se svou novou šéfovou a zase se naučíš něco ze svý nový práce, která tě baví už teď, i když ji ještě neděláš. A pak půjdeš domů, schováš se pod tu deku ke svýmu klukovi, zalehne tě pes, dáš si půl kila zmrzliny a pustíš si House of Cards.
Pak se vyspíš a bude zas novej den a nejspíš bude zase všechno dobrý, aspoň na chvíli.
Vždycky se je na co těšit, i když jsou to třeba úplný maličkosti.
Dobrý a špatný dny se střídaj a nám nezbývá, než to přijímat.

Ale je jasný, že těch dobrých teďka bude víc, určitě! Je přeci jaro, ne?

Dneska je to rok, co táta odešel.

Máma má narozeniny.

Ten rok utekl neuvěřitelně rychle.

Ještě pořád to úplně nechápu. Mám pocit, že to vlastně nikdy nepochopím.

Bolí to. O nic míň.

Stýská se mi. Strašně.

Jsou chvíle, kdy to bolí ještě víc. Mám novou práci, našla jsem dream job, ale nemůžu se o to s tátou podělit. Často myslím na všechny ty důležitý chvíle, který mě v životě ještě asi čekají, a na to, jak moc mi v nich bude chybět. Až budu mít děti. Až se budu vdávat.

Od tý doby, co táta odešel, pro mě slovo "žít" získalo úplně jinej, mnohem větší význam. Neztrácet čas. Užívat si život. Zažívat a prožívat svý sny. Neodkládat všechno na "Až někdy..." až bude víc času, až budu mít peníze, až se to bude hodit, až zhubnu, až přiberu, až nebude zima, až nebude takový vedro... Protože nikdo nevíme, kolik máme času a ten čas utíká tak strašně rychle.

Snažím se si to neustále uvědomovat, ale to žití je někdy šíleně těžký.

Po roce už bych podle všech těch článků a příruček měla být "na konci truchlení", ale rozhodně nejsem a ještě dlouho asi nebudu. Tak to prostě je.

Chybíš mi, tati.

Těším se na jaro.
Tý zimy a tmy už mám vážně dost. Na jaro se asi těšíme skoro všichni. Protože na jaře automaticky je všechno tak nějak lepší než v zimě. Svítí víc sluníčko, příroda se probouzí, začínaj se objevovat barvy, všechno začíná víc žít, všichni začínáme víc žít.
Letos má ale pro mě jaro zvláštní pachuť. Tak trochu v něm hledám řešení na všechny problémy, jako každý rok, protože v zimě se prostě stává, že je všechno špatně, ale na jaře se to má zase tak nějak spravit.
Letos se ho ale bojím. Čím víc se blíží, tím víc je mi smutno. Jaro pro mě teď představuje období posledních tátových dní. A taky jeho narozenin. Táta se narodil 21. března, na první jarní den. Zítra by měl narozeniny. A tak se snažím s úsměvem vzpomínat na to, jak by je asi oslavil. Že by šel s Atoskem na procházku v klobouku a v tý svojí kostkovaný mikině. Když bychom mu s mámou přály, tak by se na nás tvářil, ať přestanem šaškovat a pod vousy by se pobaveně usmíval. Večer by šel do hospody na ty svoje tři, možná čtyři piva, dělal by si ze všech srandu, ale myslim, že by byl vlastně úplně spokojenej. Doufám, že je spokojenej.
Blíží se taky mamky a moje narozeniny. Jaro bylo u nás vždycky narozeninový a plný důvodů k oslavám. Všechny tyhle dny spojený se vzpomínkama a očekáváním znovu vzbuzují hrozně silný pocity, a tak je to všechno zas trochu těžší, protože u toho někdo chybí.

Všechno se to vrací a pocity jsou zase mnohem intenzivnější. Všechno se to neuvěřitelně rychle mění a střídá jako na horský dráze. Jak vysvitne sluníčko a začne to vypadat, že zima se pomalu loučí, je mi hned líp, začínám upřímně věřit tomu pocitu, že teď už bude líp, teď už to všechno začne dávat zase smysl, protože na jaře to jde tak nějak samo. Bez varování pak ale vyskakujou myšlenky, vzpomínky, který mě okamžitě srazí zase zpátky do zbytků zmrzlýho sněhu. A tak pořád dokola. Tenhle věčnej kolotoč způsobuje, že přestávám chápat sama sebe a svoje vlastní pocity. Přestávám rozumět tomu, co opravdu cítím, protože se to neustále mění.
Ale snažím se to přijímat tak, jak to je. Nenadávat si za to a neosočovat se, že nejsem normální. Snažím se ty pocity nějak prožívat, tak jak přicházejí a věřit tomu, že až přijde čas, tak se to zase všechno srovná. Dobře ale vím, že k tý chvíli jsem se ještě ani trochu nepřiblížila a možná to bude trvat mnohem dýl, než jsem si kdy mohla myslet. Asi to tak má být. Asi to má v životě svůj smysl a už teď je to obrovská zkušenost.

A tak zatím myslím na to, co by táta řekl, kdyby si tohle přečetl. A musím se přece jenom trochu usmívat a je mi jasný, že to zase nějak zvládnem. Nic jinýho nám stejně nezbývá.

Tenhle článek už mám hodně dlouho rozepsanej a moc mi to nešlo. Je hlavně o mně a o mých pocitech. O tom, jak tátova smrt změnila můj pohled na svět, přeházela mi priority, asi mi taky trochu otevřela oči a jak tím vším sama sebe trápím asi víc, než by bylo nutný.



Když táta odešel, začala jsem mít hodně silnou potřebu změnit svůj způsob života.
Člověk najednou vidí, jak je čas relativní, jak rychle utíká. Když se dostanete do kontaktu se smrtí, přijdete o někoho blízkého, uvědomíte si to víc, než kdykoliv předtím. Za chvíli to bude rok bez táty. ROK, ty vole. A to mám přesně na mysli. Vůbec nemůžu pochopit, jak neuvěřitelně rychle to uteklo. Je to dost děsivý. Ten čas prostě protéká mezi prsty šílenou rychlostí.

Právě proto už ho nechci ztrácet. Chci ho trávit smysluplně, chci si plnit své sny. Zní to docela jednoduše. Jenže zas tak jednoduchý to není. Aspoň pro mě ne. Neustále něco hledám, ale vlastně moc nevím, co přesně by to mělo být. To se pak hledá docela těžko.
Možná se tím, jak jsem si tuhle pomíjivost začala uvědomovat, šíleně týrám. Asi by bylo nejlepší netlačit moc na pilu, ale mě to svým způsobem opravdu hodně děsí, musím neustále přemýšlet nad tím, co se svým časem a životem dělám a co bych dělat měla nebo chtěla.
A to mi dává fakt zabrat.

Asi docela pochopitelně mám dost nalomenou psychiku a pojí se to s různými zdravotními problémy, u kterých většinou nikdo moc neví, jaký mají důvod, a co s nimi dělat. Nemám energii a často je mi fakt zle. Bolí mě hlava, nemůžu dýchat, chce se mi neustále spát, je mi zima, nebo mám návaly horka. Pořád dokola. V mým věku tohle není úplně normální a připadám si kvůli tomu často jako úplnej debil. Stydím se to lidem pořád dokola říkat, nechci vypadat jako hypochondr.

Jsem přesvědčená, že tenhle můj boj se sebou samou a věčný honění se za něčím smysluplným mi moc nepřidává. A že až se přestanu trápit tím, že dělám věci, které mi smysl nedávají, i mému tělu se udělá líp. Aspoň doufám.

Teď už mám aspoň trochu pocit, že v tom pomalu (ale fakt hodně pomalu) začínám mít jasněji. Už se mi daří aspoň částečně definovat, co mi smysl dává a co naopak ne, čím chci trávit čas a co bych chtěla úplně eliminovat, co dělá dobře mojí psychice i mýmu tělu, a co zas ne.

Mám tendenci se vždycky pro něco strašně nadchnout, i když je to třeba naprostá blbost, a v momentě, kdy zjistím, že je to blbost, nebo to prostě není ono, nebo to třeba je ono, ale nejde to udělat teď hned, nechám se tím zase úplně semlít, vezme mi to veškerou energii a jsem prostě vyřízená.
Jsou dny, kdy bych nejradši ani nevstala z postele a zůstala před celým světem schovaná pod peřinou. Dny, kdy jsem na všechny nepříjemná a nechci s nikým mluvit, všechno mi připadá úplně nepodstatný.
Naštěstí už ale taky přibývá dnů, kdy se mi vstává docela dobře. Který si fakt dokážu užít a ten smysl dávají, dodávají mi novou energii a pro ostatní je snad i trochu příjemný v takový dny se mnou trávit čas.

Velká radost pro mě teď je dům na Šumavě, který jsme koupili, a máme s ním spoustu plánů. Na to se fakt hrozně těším, těším se na všechno, co tam budeme dělat a vymýšlet a vidím v tom obrovskej zdroj energie, která tak dlouho chyběla. Určitě o tom všem někdy napíšu víc.

Tak zrovna dneska věřím tomu, že takový dny budou jenom přibývat, a že se mi ten smysl podaří konečně najít.
Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě vždycky přesvědčí, že nevědět a hledat je úplně normální, a že ono to jednou přijde.

Tak držím palce sobě i všem ostatním, komu to všechno teď třeba nedává tak úplně smysl, ať se to brzy zlepší a můžeme mít dobrej pocit, že čas, kterej máme, trávíme tak, jak opravdu chceme.

Vánoce miluju.
A taky jsem dost konzerva, takže to pro mě byla každý rok poměrně dost jasná záležitost.
Napéct cukroví, společně s mámou. Slepované z mlýnku na maso, které jsme nikdy nestihly namočit do čokolády. Vanilkové rohlíčky. Hlavně pro Atoska. Ořechy. Když jsem se netvářila moc kysele, protože mi nechutnaj. Perníčky, když jsem chtěla být extrémně akční.
Stromeček už léta zdobíme stejně. Táta vždycky upravil kmen, aby se vešel do stojanu a pak ho tam umístil. Velkou krásnou jedli, každý rok. Zdobím ho já a nic se na tom nemění. Stejný barvy ozdob, svíčky, prskavky. A nahoře velká mašle, kterou tam dáváme snad už od doby, co jsem se narodila, nic jinýho si na stromku nepamatuju.
K večeři rybí polévka, kterou miluju, i když ryby nejim. Kapr a salát, kterej taky nejim, a protože nejim ryby, tak ještě řízky. S chlebem. Pod talířem na polívku šupina a o doplňování talířů se stará jen jeden, ostatní od stolu nevstávají. Staral se táta. O doplňování talířů, i o to, aby bylo co doplňovat. Všechna ta štědrovečerní jídla vařil on. Vždycky.
K večeři nám vždycky hrála mámina a pak i moje milovaná "Rybovka", kterou letos nemůžu ani slyšet. A pak máma zazvonila na zvonek.
Každej rok jsme si říkali, že to s dárkama fakt už nebudeme přehánět a každej rok jsme pak nevěděli, jak je pod ten stromek všechny narvat. Moje máma balí ty nejhezčí dárky na světě. Táta se s tím nikdy moc nepáral, většinou to balení nechal na nás. Já pak dárky balila na poslední chvíli před večeří a všichni na mě museli čekat.
Pořád jsem nejmladší z rodiny, takže dárky jsem rozdávala vždycky já. Naprosto to zbožňuju. Dělat si v tom systém, aby každý dostal ten pravý dárek v pravou chvíli, sledovat rodiče, jak se tváří při rozbalování.
Úplně vidím ten tátův rádoby nezaujatý výraz, když seděl v křesle a rozbaloval. Tvářil se - jako obvykle - jako že ho to všechno kolem moc nezajímá. Ale myslím, že měl Vánoce taky rád. Rád nám kupoval dárky a miloval ten svůj bramborovej salát, kterej dělal do lavoru.

Letos je všechno jinak. První Vánoce bez táty. Všude píšou, že po ztrátě blízké osoby jsou první Vánoce jedno z těch nejhorších období. Je to pravda.
Čím víc se Vánoce blížily, tím větší smutno nám s mámou bylo. Vlastně je. Už zas brečim každej den několikrát a chvílema mám pocit, že to až fyzicky bolí. Že bych tu šílenou bolest mohla nahmatat, zmačkat do koule a zahodit. Jenže zahodit se nějak pořád nedá.

Už dávno jsme se s mámou a s Honzou dohodli, že letos prostě musíme všechno změnit. Došli jsme k tomu, že to je jediná cesta, jak se z toho nezbláznit. Já jsem se rozhodla, že chci odjet někam pryč. Někam do zahraničí, kam se dá dojet v klidu autem, aby s námi mohl i pes. Mamce se nikam nechtělo, takže nám trvalo dost dlouho, než jsme se dohodli, jak to teda uděláme. Ještě teď si trochu vyčítám, že jsme nakonec odjeli, i když vím, že je to tak asi dobře a máma s tím souhlasí. Mamka je u Saši a je to snad pro ni taky to nejlepší řešení.


Já ležím v hotelový posteli v Salzburgu, piju prosecco z lahve a chvílema u psaní brečim, jak jinak. Salzburg je nádhernej. Celej den jsme strávili couráním po městě, pitím svařáku, jezením kaštanů a tak. Je mi tady fajn.

Ale zítra je Štědrý den a já vlastně ještě pořád nevím, jak to zvládnu. Nemám tušení, jak se budu cítit a jestli náhodou nebudu chtít celej den jen ležet pod peřinou a bulet. Ale snad ne, je to jenom den...

Až se vrátíme na Šumavu, oslavíme Vánoce s Terezkou. Když má váš chlap pětiletý dítě, nemůžete Vánoce prostě úplně zrušit. A je to dobře. Jen i tam uděláme všechno jinak.
Nekupujeme kapra. Ani stromeček. Nepečeme cukroví. Protože se nám prostě nechce a nemáme na to náladu. Uvaříme si něco jinýho a ozdobíme tyče od záclon.
A u toho budeme brečet a dávat si dárky, ale budeme spolu a asi to bude nějakým smutným způsobem stejně fajn.
Miluju vymýšlet a kupovat svým blízkým dárky, to mě nepustilo ani letos. Nejradši bych je dávala každej den. (Jo, taky je ráda dostávám, abyste neřekli, že si tady na něco hraju.)

Táta mi strašně chybí. Teď o Vánocích ještě víc než jindy.

Přeju vám všem opravdu klidný a pohodový Vánoce s těmi, které máte rádi.