Receptů na dýňovou polévku existuje nespočet. Takhle ji dělám já... Naprosto jsem si ji zamilovala, příprava s pečením dýně sice trvá trochu déle, ale zvládne to každý a výsledek stojí za to.
Snažíme se hodně chodit hrát squash. No, hodně, alespoň v rámci časových možností, jak to jen jde. Nikdy dřív jsem to nehrála, začala jsem až nedávno s Honzou a hrozně mě to chytlo. Člověk se za hodinu mlácení do míčku parádně odreaguje, zapomene na všechny starosti mimo kurt a navíc odchází s dobrým pocitem, že udělal něco pro svoje zdraví, protože dokud si to nezahrajete, možná to tak nepůsobí, ale je to docela makačka!
Na to, že hraju jen chvíli, se musím pochválit, už mi to docela jde. Většinou se do míčku i trefím, odpálím ho směrem ke stěně (často i dost zákeřně, i když bohužel ne naschvál) a občas se nám daří i pěkné delší výměny.
Mám ale jednu zásadní slabost - podání. Když se snažím podávat, většinou se do míčku netrefím vůbec, promáchnu na prázdno a navíc u toho vypadám jako blázen máchající plácačkou a snažící se zamáčknout imaginární vosu. Když se mi takhle nepodaří několik podání za sebou, začnu být vzteklá. V lepším případě se naštvu, mlátím raketou jako šílená a pak mi to jde občas i líp. V horším případě začnu fňukat a být protivná. A pak mi to nejde už vůbec a navíc musí být hrozně příjemný se mnou hrát. Jako včera. No, jednoho dne se mi snad povede se konečně naučit podávat jako člověk a budu moct přestat fňukat.
Včera jsem to nakonec překonala, chvíli jsem poslouchala, jak to mám dělat a světe div se, pak se mi několikrát za sebou povedlo podat ukázkově a ještě jsme si hezky zahráli. Po sportovním výkonu na nás čekala doma zasloužená večeře. Dobře, já vím, že když hrajete do devíti večer squash a v deset si dáte plný talíř guláše, jsou výsledky sportování tytam. Ale co, dobrý pocit mám pořád. Ten guláš jsem si přece nemohla odpustit.
Na to, že hraju jen chvíli, se musím pochválit, už mi to docela jde. Většinou se do míčku i trefím, odpálím ho směrem ke stěně (často i dost zákeřně, i když bohužel ne naschvál) a občas se nám daří i pěkné delší výměny.
Mám ale jednu zásadní slabost - podání. Když se snažím podávat, většinou se do míčku netrefím vůbec, promáchnu na prázdno a navíc u toho vypadám jako blázen máchající plácačkou a snažící se zamáčknout imaginární vosu. Když se mi takhle nepodaří několik podání za sebou, začnu být vzteklá. V lepším případě se naštvu, mlátím raketou jako šílená a pak mi to jde občas i líp. V horším případě začnu fňukat a být protivná. A pak mi to nejde už vůbec a navíc musí být hrozně příjemný se mnou hrát. Jako včera. No, jednoho dne se mi snad povede se konečně naučit podávat jako člověk a budu moct přestat fňukat.
Včera jsem to nakonec překonala, chvíli jsem poslouchala, jak to mám dělat a světe div se, pak se mi několikrát za sebou povedlo podat ukázkově a ještě jsme si hezky zahráli. Po sportovním výkonu na nás čekala doma zasloužená večeře. Dobře, já vím, že když hrajete do devíti večer squash a v deset si dáte plný talíř guláše, jsou výsledky sportování tytam. Ale co, dobrý pocit mám pořád. Ten guláš jsem si přece nemohla odpustit.
Od té doby, co bydlím s Honzíkem, mám poprvé v životě byt s balkonem! (Kromě domova plného lásky, chlapa, co mě miluje a skvěle mi vaří a dalších báječných věcí, o tom jindy.) Balkon jsem si vždycky přála, a tak jsem se teď pustila do plánování a realizování toho, jak by měl náš balkon snů vypadat.
Začalo to u kytek. Honza mi řekl, ať koupím cokoliv jedlého, čerstvé bylinky se nám doma vždycky hodí, a pro začátek mi přivezl bazalku a rozmarýn. A tak jsem vyrazila na nákupy dalších bylinek. Usmyslela jsem si, že je pojedu nakoupit zrovna v neděli.
Půl dne jsem strávila hledáním slušného zahradnictví, které by v neděli mělo otevřeno. Ale přece nebudu čekat do pondělí, už jsem byla rozhodnutá a chtěla jsem mít ještě večer balkon plný kytek. Pár otevřených zahradnictví jsem našla, a tak jsem vyrazila na nákupy. Nebylo úplně snadné sehnat všechny bylinky, které jsem chtěla, a které by nevypadaly, že nevydrží do druhého dne, protože většina normálních lidí nakupuje byliny na jaře nebo na začátku léta. My nejsme tak úplně normální, tak proč si nezaložit bylinkovou zahrádku na konci léta, že. Nakonec jsem byla úspěšná a vracela jsem se se sedmi druhy bylinek, jahodami a levandulí (já vím, ta není tak docela jedlá, ale je jenom jedna malinká, tak co...).
Následovala ještě dlouhá zastávka v Obi, kde jsem sháněla všechny propriety potřebné k sázení a především jsem trnula hrůzou, že mi všechny bylinky ve třicetistupňovém vedru v autě chcípnou. Kupodivu přežily, a tak jsem se po nákupu truhlíků, zeminy, hnojiv, květináčů, lopatiček, rukaviček a jiných nezbytností mohla pustit do sázení. Samozřejmě jsem doma zjistila, že držáky truhlíků, které jsem pořídila, nepasují na naše zábradlí, takže Honzík, jakmile dorazil z práce, sedl do auta a vydal se je vyměnit za jiné. Není se čemu divit, že byl úspěšnější a přivezl použitelné držáky (a keramzit, na který jsem zapomněla), takže jsme mohli konečně sázet a instalovat. Povedlo se a zatím nám umírá jenom jedna šalvěj, takže dobrý.
Pár dní na to jsem se vydala do IKEI nakoupit miliardu "nezbytností" do bytu a taky nábytek na balkon. Strávila jsem tam skoro celý den a vybrala všechno, co jsem prostě nutně potřebovala. Ukázalo se, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad, protože s narvaným košíkem jsem nemohla skoro manipulovat, u pokladny jsem předvedla komické vystoupení - vykládání vozíku plného spousty malých věcí a velkých krabic naskládaných na vrchu a především opětovné skládání věcí do vozíku po zaplacení. Lidi ve frontě za mnou byli naprosto nadšení a skvěle se bavili, protože jsem je samozřejmě vůbec nezdržovala.
Od pokladny jsem kráčela se zcela reálným strachem, že se mi to všechno nevejde do mého miniaturního auta a budu do večera čekat v místní garáži, až mě Honza přijede zachránit s dalším autem. Kupodivu jsem to tam ale nacpala, takže jsem na Honzu čekala až před barákem, protože mi zakázal to tahat nahoru a taky jsem se bála, že než dorazí, někdo si novým nábytkem z mého auta vylepší byteček.
Dopadlo to dobře, Honzík mi to pomohl vytahat do bytu a náš balkon je zase o něco krásnější. Ještě mu ale chybí nová podlaha a další nezbytnosti, takže se do IKEI a pravděpodobně i do zahradnictví brzo vrátím, protože je tam ještě moc malá džungle...
V červenci jsme s Honzíkem vyrazili na naši první společnou "dovolenou". V uvozovkách proto, že Honza jel pracovně a mě vzal s sebou. Takže on chodil do práce a já si užívala volno. Nejdřív týden v bavorských Alpách a odtud na týden do Toskánska. Toskánsko je pro mě (nebo spíš pro nás oba), jako milovníky jídla a italského zvlášť, ráj na zemi.
Byli jsme ubytováni v maličkém a ne tak turisticky vytíženém městečku poblíž Sieny. San Quirico D'Orcia je nádherné, typicky italské město, plné malebných domků, starých křivolakých uliček a především různých trattorií, taveren, osterií a dalších stravovacích zařízení. A to nás lákalo nejvíc.
Po večerech jsme se vydávali poznávat chutě toskánských jídel a vín a jak je nám vlastní, hodnotili a kritizovali pomalou obsluhu, příliš tlusté plátky prosciutta nebo špinavé jídelní lístky. Špatné jídlo jsme v Itálii neměli ani jednou, jeden zážitek ale všechny ostatní zastínil.
Recenze na restaurace pochopitelně nejenom píšu, ale taky čtu. Na základě toho jsem tedy vybrala restauraci pro náš poslední večer v San Quiricu.
Vyrazili jsme do Ristorante Da Ciacco. Poměrně nenápadná restaurace se nachází na rohu náměstí a hlavní ulice města - Via Dante Alighieri. Na ulici před vchodem stojí jen tři stolky, jinou zahrádku tento podnik nemá, ale po ochutnání jejich jídla na to zapomenete. Prostředí je velmi příjemné, podél stěn jsou regály s bednami vína, další lahve jsou na téměř všech volných místech, nikde ale nepřekáží, spíše to působí tak, že si tu potrpí na velké množství velmi kvalitního vína. Mají zde jídelní lístek pouze v italštině. Italsky umím sice jen pár slov, ale působí to sympaticky a především tak, že nejde o jakousi "továrnu pro turisty", což se mi líbí. Obsluha byla navíc víc než ochotná nám ve slušné angličtině vysvětlit všechno, čemu jsme v lístku nerozuměli. Na přivítanou jsme dostali sklenku prosecca a maličký, velice hořký salátek, ideální pro nastartování chuti na další chody.
Potom už následovaly předkrmy. Honzík si dal telecí carpaccio s černými lanýži. Bezkonkurenčně nejlepší carpaccio, které jsme v Itálii ochutnali. Tenoulinké plátky telecího masa v kombinaci s nezaměnitelnou chutí čerstvých lanýžů a lanýžového oleje byly zkrátka výborné.
Já jsem zvolila tatarský biftek. V Itálii připravují tatarák jinak, než je zvykem u nás, takže i jeho chuť je velmi odlišná od té, na kterou jsme zvyklí v Čechách. Maso je lehce nakyslé a především je chuť samotného hovězího velmi výrazná, není moc přebita ničím jiným a můžete si tak skutečně vychutnat chuť syrového masa. Miluju "český" tatarák, ale tenhle byl prostě jiný a byl to skvělý zážitek.
Už po předkrmu jsme se oba rozplývali blahem, takže jsme se nemohli dočkat, co přijde po ochutnání hlavního chodu. Já jsem zvolila těstoviny s pestem a omáčkou z čerstvých rajčat. Byly geniální. Těstoviny s pestem a rajčatová omáčka si neuvěřitelně rozuměly. Samotné byly skvělé, ale po namočení do omáčky dostaly nový rozměr. Nikdy předtím jsem nezažila tak geniální souznění dvou chutí na jednom talíři. I ten jediný lístek bazalky na celém jídle chutnal intenzivněji, než kdybych okousala celou rostlinku u nás.
Honza si objednal ravioli plněné ricottou, s máslem a rajčátky. Byly to bez přehánění nejlepší těstoviny, jaké jsem kdy jedla. Výborná náplň domácích raviol v kombinaci se skvělým oříškovým máslem, rajčátkem a kouskem bazalky byla neuvěřitelná. Nepřestává mě fascinovat, jak skvěle může chutnat jídlo, které na první pohled působí tak jednoduše - plněné těstoviny s máslem.
K jídlu jsme vypili láhev našeho oblíbeného Pinot Grigio a odcházeli nad míru spokojeni.
Jediná výtka, kterou si ale nemohu odpustit, se týká toalet. Zoufale volají po rekonstrukci, nachází se tu jen jedna společná toaleta pro celou restauraci, a to navíc v příšerném stavu. Tahle restaurace by si rozhodně zasloužila toalety alespoň částečně odpovídající kvalitě celého podniku, je to sice malá vada na kráse, která mě určitě neodradí od další návštěvy, ale zbytečně to kazí jinak dokonalý dojem.
Pokud někdy zavítáte do San Quirica D'Orcia - což vřele doporučuji - rozhodně navštivte tuhle restauraci, stojí to za to.
Můj kluk do mě neustále šije, abych začala psát blog. A šije do mě proto, že to je něco, co chci já, a on to dobře ví… Snaží se mě popostrčit a podpořit v tom, co chci dělat, jenže já pořád nevím, jak vlastně začít. Mám jistou představu, ale není ještě úplně konkrétní a ucelená a mně se nechce se do toho pouštět, dokud nebudu přesně vědět, o čem by celý můj blog měl být. Možná bych ale měla prostě začít psát a hledat cestu postupně, jinak asi nezačnu nikdy.
A tak sedím doma, v kuchyni bublá hovězí vývar na Boeuf Bourguignon, které chystám, a píšu. Hovězí na sporáku nezmiňuji jen tak náhodou. S přítelem máme totiž oba velkou vášeň pro jídlo. A proto by články různým způsobem týkající se jídla měly být nedílnou součástí mého blogu. Nebudu tady sdílet recepty na jídla, která doma vařím, protože foodblogů je na internetu už víc než dost a moje kuchařské ani pekařské dovednosti zdaleka nedosahují takové kvality, jako umění těch, kteří je píšou. Dokážu ale ocenit dobré jídlo a pořádně se jím nacpat. A dokážu restauraci, kterou navštívím, vychválit až do nebes, nebo zkritizovat od kvality podávaných pokrmů přes obsluhu až po čistotu zrcadla na toaletě - jít se mnou a mým Honzou do restaurace musí být někdy docela utrpení, protože neustále zkoumáme, komentujeme a kritizujeme všechno, co vidíme. A tak se s vámi budu čas od času dělit o zážitky z restaurací, které jsem doteď psala na web Tripadvisor, ale snad přišel čas sdílet je na vlastních stránkách. A budu se s vámi dělit o zážitky z našeho domácího vaření a dlabání a možná z našeho života obecně… Budu zkrátka psát o tom, co mě zrovna napadne a nechám blog, aby se vytvořil sám, aniž bych mu hned na začátku musela dávat nějakou nálepku. A možná se vám s nějakým článkem někdy ozve i můj Honzík. O čem bude psát, nechám na něm.
![About [span]me[/span]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_tDviDumLCIaGZ00YuzbtU31pFTmi_QQQp6VxylNFIUwa8pSqC5-7Ckkr8HgjrhfL8DiJ3FZxbLChTfX63-_ZurdO8C2uVGPAfSdXxPU968UqJxU28=s0-d)