Těším se na jaro.
Tý zimy a tmy už mám vážně dost. Na jaro se asi těšíme skoro všichni. Protože na jaře automaticky je všechno tak nějak lepší než v zimě. Svítí víc sluníčko, příroda se probouzí, začínaj se objevovat barvy, všechno začíná víc žít, všichni začínáme víc žít.
Letos má ale pro mě jaro zvláštní pachuť. Tak trochu v něm hledám řešení na všechny problémy, jako každý rok, protože v zimě se prostě stává, že je všechno špatně, ale na jaře se to má zase tak nějak spravit.
Letos se ho ale bojím. Čím víc se blíží, tím víc je mi smutno. Jaro pro mě teď představuje období posledních tátových dní. A taky jeho narozenin. Táta se narodil 21. března, na první jarní den. Zítra by měl narozeniny. A tak se snažím s úsměvem vzpomínat na to, jak by je asi oslavil. Že by šel s Atoskem na procházku v klobouku a v tý svojí kostkovaný mikině. Když bychom mu s mámou přály, tak by se na nás tvářil, ať přestanem šaškovat a pod vousy by se pobaveně usmíval. Večer by šel do hospody na ty svoje tři, možná čtyři piva, dělal by si ze všech srandu, ale myslim, že by byl vlastně úplně spokojenej. Doufám, že je spokojenej.
Blíží se taky mamky a moje narozeniny. Jaro bylo u nás vždycky narozeninový a plný důvodů k oslavám. Všechny tyhle dny spojený se vzpomínkama a očekáváním znovu vzbuzují hrozně silný pocity, a tak je to všechno zas trochu těžší, protože u toho někdo chybí.
Všechno se to vrací a pocity jsou zase mnohem intenzivnější. Všechno se to neuvěřitelně rychle mění a střídá jako na horský dráze. Jak vysvitne sluníčko a začne to vypadat, že zima se pomalu loučí, je mi hned líp, začínám upřímně věřit tomu pocitu, že teď už bude líp, teď už to všechno začne dávat zase smysl, protože na jaře to jde tak nějak samo. Bez varování pak ale vyskakujou myšlenky, vzpomínky, který mě okamžitě srazí zase zpátky do zbytků zmrzlýho sněhu. A tak pořád dokola. Tenhle věčnej kolotoč způsobuje, že přestávám chápat sama sebe a svoje vlastní pocity. Přestávám rozumět tomu, co opravdu cítím, protože se to neustále mění.
Ale snažím se to přijímat tak, jak to je. Nenadávat si za to a neosočovat se, že nejsem normální. Snažím se ty pocity nějak prožívat, tak jak přicházejí a věřit tomu, že až přijde čas, tak se to zase všechno srovná. Dobře ale vím, že k tý chvíli jsem se ještě ani trochu nepřiblížila a možná to bude trvat mnohem dýl, než jsem si kdy mohla myslet. Asi to tak má být. Asi to má v životě svůj smysl a už teď je to obrovská zkušenost.
A tak zatím myslím na to, co by táta řekl, kdyby si tohle přečetl. A musím se přece jenom trochu usmívat a je mi jasný, že to zase nějak zvládnem. Nic jinýho nám stejně nezbývá.
Tý zimy a tmy už mám vážně dost. Na jaro se asi těšíme skoro všichni. Protože na jaře automaticky je všechno tak nějak lepší než v zimě. Svítí víc sluníčko, příroda se probouzí, začínaj se objevovat barvy, všechno začíná víc žít, všichni začínáme víc žít.
Letos má ale pro mě jaro zvláštní pachuť. Tak trochu v něm hledám řešení na všechny problémy, jako každý rok, protože v zimě se prostě stává, že je všechno špatně, ale na jaře se to má zase tak nějak spravit.
Letos se ho ale bojím. Čím víc se blíží, tím víc je mi smutno. Jaro pro mě teď představuje období posledních tátových dní. A taky jeho narozenin. Táta se narodil 21. března, na první jarní den. Zítra by měl narozeniny. A tak se snažím s úsměvem vzpomínat na to, jak by je asi oslavil. Že by šel s Atoskem na procházku v klobouku a v tý svojí kostkovaný mikině. Když bychom mu s mámou přály, tak by se na nás tvářil, ať přestanem šaškovat a pod vousy by se pobaveně usmíval. Večer by šel do hospody na ty svoje tři, možná čtyři piva, dělal by si ze všech srandu, ale myslim, že by byl vlastně úplně spokojenej. Doufám, že je spokojenej.
Blíží se taky mamky a moje narozeniny. Jaro bylo u nás vždycky narozeninový a plný důvodů k oslavám. Všechny tyhle dny spojený se vzpomínkama a očekáváním znovu vzbuzují hrozně silný pocity, a tak je to všechno zas trochu těžší, protože u toho někdo chybí.
Všechno se to vrací a pocity jsou zase mnohem intenzivnější. Všechno se to neuvěřitelně rychle mění a střídá jako na horský dráze. Jak vysvitne sluníčko a začne to vypadat, že zima se pomalu loučí, je mi hned líp, začínám upřímně věřit tomu pocitu, že teď už bude líp, teď už to všechno začne dávat zase smysl, protože na jaře to jde tak nějak samo. Bez varování pak ale vyskakujou myšlenky, vzpomínky, který mě okamžitě srazí zase zpátky do zbytků zmrzlýho sněhu. A tak pořád dokola. Tenhle věčnej kolotoč způsobuje, že přestávám chápat sama sebe a svoje vlastní pocity. Přestávám rozumět tomu, co opravdu cítím, protože se to neustále mění.
Ale snažím se to přijímat tak, jak to je. Nenadávat si za to a neosočovat se, že nejsem normální. Snažím se ty pocity nějak prožívat, tak jak přicházejí a věřit tomu, že až přijde čas, tak se to zase všechno srovná. Dobře ale vím, že k tý chvíli jsem se ještě ani trochu nepřiblížila a možná to bude trvat mnohem dýl, než jsem si kdy mohla myslet. Asi to tak má být. Asi to má v životě svůj smysl a už teď je to obrovská zkušenost.
A tak zatím myslím na to, co by táta řekl, kdyby si tohle přečetl. A musím se přece jenom trochu usmívat a je mi jasný, že to zase nějak zvládnem. Nic jinýho nám stejně nezbývá.
![About [span]me[/span]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_uPnb31i53JfDdDkE6OdB-tLX9-7bcU32SuC0j1vOgq47BQOyToqywhdVcroWrDfj6ORMxBZl2hsfEcCrT5I9VOAU-T103p5xx8c9ts0zU4pt1y2Os=s0-d)