Po operaci jsme vůbec nevěděli, jestli tátu do Vánoc pustí, jestli budeme moct odjet na Šumavu, co bude.
Nakonec se to povedlo a jsem za to dneska hrozně vděčná.
O Vánocích toho roku umřel Atosek.
Byl na tom už hodně špatně a vůbec jsme nevěděli, jestli do Vánoc vydrží a budou se moct ještě s tátou vidět. Když jsme byli všichni v Praze, starala se o něj mámy nejlepší kamarádka Saša. Vzala ho do Vimperka k paní doktorce Janáskové a řekla jí, že musí udělat zázrak. Nevím, co mu daly, nebo jak to udělaly, ale Atoskovi se ještě na pár dní udělalo líp a díky nim jsme mohli ještě jedny Vánoce strávit všichni spolu.
Vánoce miloval nejvíc z nás všech. Když se začal zdobit stromeček, tak se mohl zbláznit. Zbožňoval vanilkový rohlíčky a pod stromečkem měl každej rok velikou bagetu (tedy pro něj obří rohlík, jeho nejoblíbenější pochoutku).
Dostal ještě jednu poslední bagetu a spoustu rohlíčků.
Byli jsme všichni rádi, že se ještě s tátou mohli na pár dní vidět.
Ale v takovou chvíli má člověk pocit, že už je toho všeho nějak moc. A to jsme byli teprve na začátku.
Přijde mi až neuvěřitelný, jak moc mi ten pes chybí. Ještě dneska, po dvou letech, kdykoliv někde vidím leonbergera, okamžitě se rozbrečím. Prostě to nejde. Skoro jedenáct let toho nejupřímnějšího přátelství a pocit, že žádnej pes už nikdy nebude takovej.
Po Vánocích začalo tátovi kolečko chemoterapií a ozařování. Máma ho vozila do nemocnice každej den a byla tam, prostě pořád. Snažila jsem se pomáhat, co to šlo, ale máma byla ta, kdo se o něj staral, kdo byl s ním, každej den, kdo už nemohl pracovat, komu se změnil celej život úplně od základů.
Mně se změnil taky, to jo, ale pořád jsem měla práci a partnera, vracela jsem se večer domů a mohla všechno na chvíli vypustit.
Máma ne. Je to asi ta nejsilnější ženská, kterou znám.
Pamatuju si, že tohle pro mě byla jedna z nejtěžších věcí. Najít nějakou rovnováhu v tom, jak prožívat tátovu nemoc a zároveň žít i normální život. Měla jsem nesnesitelný výčitky, když jsem dělala cokoliv normálního. Když jsem šla s kamarády na pivo. Nebo do kina.
Protože, jak můžu normálně žít v takovýhle situaci? Jak se můžu v klidu bavit?
Jenže, člověk musí dál normálně žít, dělat věci, které je zvyklý dělat, které dělají ostatní. Jinak to asi nejde. Pomáhá to se z toho všeho nezbláznit a je to normální. I když je sakra těžký si za to nenadávat.
Takže, když se vám v takový situaci chce normálně žít, tak žijte. Nevyčítejte si to, protože někde tu energii musíte taky brát. A když se vám nechce, jakože takových dní jsem měla asi mnohem víc, dovolte si sedět doma pod dekou a brečet. Obojí je v pořádku.
Nakonec se to povedlo a jsem za to dneska hrozně vděčná.
O Vánocích toho roku umřel Atosek.
Byl na tom už hodně špatně a vůbec jsme nevěděli, jestli do Vánoc vydrží a budou se moct ještě s tátou vidět. Když jsme byli všichni v Praze, starala se o něj mámy nejlepší kamarádka Saša. Vzala ho do Vimperka k paní doktorce Janáskové a řekla jí, že musí udělat zázrak. Nevím, co mu daly, nebo jak to udělaly, ale Atoskovi se ještě na pár dní udělalo líp a díky nim jsme mohli ještě jedny Vánoce strávit všichni spolu.
Vánoce miloval nejvíc z nás všech. Když se začal zdobit stromeček, tak se mohl zbláznit. Zbožňoval vanilkový rohlíčky a pod stromečkem měl každej rok velikou bagetu (tedy pro něj obří rohlík, jeho nejoblíbenější pochoutku).
Dostal ještě jednu poslední bagetu a spoustu rohlíčků.
Byli jsme všichni rádi, že se ještě s tátou mohli na pár dní vidět.
Ale v takovou chvíli má člověk pocit, že už je toho všeho nějak moc. A to jsme byli teprve na začátku.
Přijde mi až neuvěřitelný, jak moc mi ten pes chybí. Ještě dneska, po dvou letech, kdykoliv někde vidím leonbergera, okamžitě se rozbrečím. Prostě to nejde. Skoro jedenáct let toho nejupřímnějšího přátelství a pocit, že žádnej pes už nikdy nebude takovej.
Po Vánocích začalo tátovi kolečko chemoterapií a ozařování. Máma ho vozila do nemocnice každej den a byla tam, prostě pořád. Snažila jsem se pomáhat, co to šlo, ale máma byla ta, kdo se o něj staral, kdo byl s ním, každej den, kdo už nemohl pracovat, komu se změnil celej život úplně od základů.
Mně se změnil taky, to jo, ale pořád jsem měla práci a partnera, vracela jsem se večer domů a mohla všechno na chvíli vypustit.
Máma ne. Je to asi ta nejsilnější ženská, kterou znám.
Pamatuju si, že tohle pro mě byla jedna z nejtěžších věcí. Najít nějakou rovnováhu v tom, jak prožívat tátovu nemoc a zároveň žít i normální život. Měla jsem nesnesitelný výčitky, když jsem dělala cokoliv normálního. Když jsem šla s kamarády na pivo. Nebo do kina.
Protože, jak můžu normálně žít v takovýhle situaci? Jak se můžu v klidu bavit?
Jenže, člověk musí dál normálně žít, dělat věci, které je zvyklý dělat, které dělají ostatní. Jinak to asi nejde. Pomáhá to se z toho všeho nezbláznit a je to normální. I když je sakra těžký si za to nenadávat.
Takže, když se vám v takový situaci chce normálně žít, tak žijte. Nevyčítejte si to, protože někde tu energii musíte taky brát. A když se vám nechce, jakože takových dní jsem měla asi mnohem víc, dovolte si sedět doma pod dekou a brečet. Obojí je v pořádku.
![About [span]me[/span]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_tOj8SGxynsifT-H3nczT2bR6LgFhht_snlo5s1Vff855DmLTeAkI-jPZq36jfQlstY2zAahfd38J6MKe8W0jgV5qBDxPCXtABXvGqgXqsqXSUloMU=s0-d)