Dneska je to rok, co táta odešel.

Máma má narozeniny.

Ten rok utekl neuvěřitelně rychle.

Ještě pořád to úplně nechápu. Mám pocit, že to vlastně nikdy nepochopím.

Bolí to. O nic míň.

Stýská se mi. Strašně.

Jsou chvíle, kdy to bolí ještě víc. Mám novou práci, našla jsem dream job, ale nemůžu se o to s tátou podělit. Často myslím na všechny ty důležitý chvíle, který mě v životě ještě asi čekají, a na to, jak moc mi v nich bude chybět. Až budu mít děti. Až se budu vdávat.

Od tý doby, co táta odešel, pro mě slovo "žít" získalo úplně jinej, mnohem větší význam. Neztrácet čas. Užívat si život. Zažívat a prožívat svý sny. Neodkládat všechno na "Až někdy..." až bude víc času, až budu mít peníze, až se to bude hodit, až zhubnu, až přiberu, až nebude zima, až nebude takový vedro... Protože nikdo nevíme, kolik máme času a ten čas utíká tak strašně rychle.

Snažím se si to neustále uvědomovat, ale to žití je někdy šíleně těžký.

Po roce už bych podle všech těch článků a příruček měla být "na konci truchlení", ale rozhodně nejsem a ještě dlouho asi nebudu. Tak to prostě je.

Chybíš mi, tati.