Taci's day

Vánoce miluju.
A taky jsem dost konzerva, takže to pro mě byla každý rok poměrně dost jasná záležitost.
Napéct cukroví, společně s mámou. Slepované z mlýnku na maso, které jsme nikdy nestihly namočit do čokolády. Vanilkové rohlíčky. Hlavně pro Atoska. Ořechy. Když jsem se netvářila moc kysele, protože mi nechutnaj. Perníčky, když jsem chtěla být extrémně akční.
Stromeček už léta zdobíme stejně. Táta vždycky upravil kmen, aby se vešel do stojanu a pak ho tam umístil. Velkou krásnou jedli, každý rok. Zdobím ho já a nic se na tom nemění. Stejný barvy ozdob, svíčky, prskavky. A nahoře velká mašle, kterou tam dáváme snad už od doby, co jsem se narodila, nic jinýho si na stromku nepamatuju.
K večeři rybí polévka, kterou miluju, i když ryby nejim. Kapr a salát, kterej taky nejim, a protože nejim ryby, tak ještě řízky. S chlebem. Pod talířem na polívku šupina a o doplňování talířů se stará jen jeden, ostatní od stolu nevstávají. Staral se táta. O doplňování talířů, i o to, aby bylo co doplňovat. Všechna ta štědrovečerní jídla vařil on. Vždycky.
K večeři nám vždycky hrála mámina a pak i moje milovaná "Rybovka", kterou letos nemůžu ani slyšet. A pak máma zazvonila na zvonek.
Každej rok jsme si říkali, že to s dárkama fakt už nebudeme přehánět a každej rok jsme pak nevěděli, jak je pod ten stromek všechny narvat. Moje máma balí ty nejhezčí dárky na světě. Táta se s tím nikdy moc nepáral, většinou to balení nechal na nás. Já pak dárky balila na poslední chvíli před večeří a všichni na mě museli čekat.
Pořád jsem nejmladší z rodiny, takže dárky jsem rozdávala vždycky já. Naprosto to zbožňuju. Dělat si v tom systém, aby každý dostal ten pravý dárek v pravou chvíli, sledovat rodiče, jak se tváří při rozbalování.
Úplně vidím ten tátův rádoby nezaujatý výraz, když seděl v křesle a rozbaloval. Tvářil se - jako obvykle - jako že ho to všechno kolem moc nezajímá. Ale myslím, že měl Vánoce taky rád. Rád nám kupoval dárky a miloval ten svůj bramborovej salát, kterej dělal do lavoru.

Letos je všechno jinak. První Vánoce bez táty. Všude píšou, že po ztrátě blízké osoby jsou první Vánoce jedno z těch nejhorších období. Je to pravda.
Čím víc se Vánoce blížily, tím větší smutno nám s mámou bylo. Vlastně je. Už zas brečim každej den několikrát a chvílema mám pocit, že to až fyzicky bolí. Že bych tu šílenou bolest mohla nahmatat, zmačkat do koule a zahodit. Jenže zahodit se nějak pořád nedá.

Už dávno jsme se s mámou a s Honzou dohodli, že letos prostě musíme všechno změnit. Došli jsme k tomu, že to je jediná cesta, jak se z toho nezbláznit. Já jsem se rozhodla, že chci odjet někam pryč. Někam do zahraničí, kam se dá dojet v klidu autem, aby s námi mohl i pes. Mamce se nikam nechtělo, takže nám trvalo dost dlouho, než jsme se dohodli, jak to teda uděláme. Ještě teď si trochu vyčítám, že jsme nakonec odjeli, i když vím, že je to tak asi dobře a máma s tím souhlasí. Mamka je u Saši a je to snad pro ni taky to nejlepší řešení.


Já ležím v hotelový posteli v Salzburgu, piju prosecco z lahve a chvílema u psaní brečim, jak jinak. Salzburg je nádhernej. Celej den jsme strávili couráním po městě, pitím svařáku, jezením kaštanů a tak. Je mi tady fajn.

Ale zítra je Štědrý den a já vlastně ještě pořád nevím, jak to zvládnu. Nemám tušení, jak se budu cítit a jestli náhodou nebudu chtít celej den jen ležet pod peřinou a bulet. Ale snad ne, je to jenom den...

Až se vrátíme na Šumavu, oslavíme Vánoce s Terezkou. Když má váš chlap pětiletý dítě, nemůžete Vánoce prostě úplně zrušit. A je to dobře. Jen i tam uděláme všechno jinak.
Nekupujeme kapra. Ani stromeček. Nepečeme cukroví. Protože se nám prostě nechce a nemáme na to náladu. Uvaříme si něco jinýho a ozdobíme tyče od záclon.
A u toho budeme brečet a dávat si dárky, ale budeme spolu a asi to bude nějakým smutným způsobem stejně fajn.
Miluju vymýšlet a kupovat svým blízkým dárky, to mě nepustilo ani letos. Nejradši bych je dávala každej den. (Jo, taky je ráda dostávám, abyste neřekli, že si tady na něco hraju.)

Táta mi strašně chybí. Teď o Vánocích ještě víc než jindy.

Přeju vám všem opravdu klidný a pohodový Vánoce s těmi, které máte rádi.

V takovéhle náročné životní situaci si člověk nejlépe uvědomí, kdo je kdo. Celou tu dobu tu vždycky byli a pořád jsou máma (i když je to pro ni všechno nejspíš ještě těžší než pro mě), Saša a můj kluk.

Díky tomu, co jsme s Honzou spolu prožili, dneska vím, že mám toho nejlepšího chlapa na světě. I když se hádáme (docela často), i když si někdy vzájemně šíleně lezeme na nervy. I když ani jeden z nás není dokonalej.
Náš vztah skoro od úplnýho začátku procházel šíleně náročnou zkouškou. Když táta onemocněl, byli jsme spolu teprve pár měsíců.
Místo cestování, randění a všeho toho lehkomyslnýho zamilovanýho bloumání jsme spadli hned na začátku do situace, kdy jsme řešili opravdu náročný věci, kdy jsem potřebovala chlapa, kterej mě i mámu podrží, kterýmu budu moct brečet kdykoliv na rameni. A on tu byl.
Během toho roku a půl si sám prošel nejhorším období v životě a i přes to tady pořád byl pro nás. I když někdy potřeboval spíš podržet on a ten prostor sám pro sebe moc nedostal, protože měl plný ruce práce s tím, aby držel pohromadě mě.

Takže - děkuju za všechno, miláčku!



Lidi většinou vůbec neví, jak se chovat k někomu, komu někdo umírá nebo umřel.
Asi je to pochopitelné. Nikomu to není příjemné. Bojí se. Málokdo se chce těmto tématům dobrovolně přibližovat.

Někteří dělají, jakoby nic. Upřímně řečeno, podle mě to není nejlepší řešení. Ta věc tam stejně někde visí a člověk, který je na tom psychicky zle, nechce jako první slyšet veselou přiblblou otázku "Tak jak se máš?". Špatně, překvapivě.

Někteří radši nedělají nic, mlčí, neozvou se. Potkala jsem se i s lidmi, kteří byli schopni mi vyčíst, že jsem se tak dlouho neozvala a co jsem to teda za kámošku. Copak je nenapadlo, že třeba já čekám, až se ozvou oni? Že se mě zeptají, jak mi je? Jestli nechci jít na pivo? Jestli něco nepotřebuju?
Asi ne. Občas jsem si to dokonce sama opravdu vyčítala. Neměla bych je zanedbávat. Je to moje chyba.
Blbost. Přátelé jsou tu od toho, aby tu byli pro sebe, aby si pomáhali. Já pomoc potřebovala a spousta lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou moji přátelé, nebo alespoň dobří kamarádi, se na mě vykašlala.
Jen málo lidí, kteří věděli, čím si procházíme, tu opravdu bylo. Sice to bolí, ale aspoň člověk pozná, jak na tom opravdu je. A málo opravdových přátel bohatě stačí. I jeden je dost.
Takže děkuju. Děkuju vám všem, kdo jste tu pro nás byli.

Několik lidí mi ale zpětně řeklo, že prostě nevěděli, co mají dělat. Přišli po měsíci, po půl roce a omluvili se. Našli odvahu mi říct, že tu pro mě jsou, a že tu chtěli být i před tím, ale prostě nevěděli, co a jak. Jsem za to hrozně ráda. Chápu, že to je těžké i pro ně. Chápu, že se člověk bojí, aby něco ještě nezhoršil, že prostě neví, co dělat. Ale oceňuju, když někdo dokáže postupem času sebrat odvahu a prostě přijít. Nikdy není pozdě. Takže děkuju, vážím si toho.



Pak tu ale samozřejmě byli i lidi, kteří vůbec nevěděli, co se mi děje. Lidi, které mám ráda a oni mají rádi mě. A kdyby to věděli, asi by se chovali jinak.
Nevěděli to proto, že jsem jim o tom neřekla. Neumím si moc říkat o pomoc a už vůbec ne v takhle těžké situaci. Člověk o tom zoufale potřebuje s někým mluvit, ale na druhou stranu je neuvěřitelně těžké to ze sebe dostat. Bylo by to asi všechno jednodušší, kdybych prostě dokázala lidem říct, co potřebuju. Vím, že jsou tu lidi, kteří by mi pomohli, kdybych přišla a požádala o to. Ale jsou věci, o kterých se tak těžko začíná mluvit, že to prostě nešlo.

To mě přivádí na to, že je asi blbost ostatním něco vyčítat.

Takže ještě jednou děkuju (protože děkování není nikdy dost) těm, co tu pro mě byli nebo jsou. Pomáhá to. Mám vás ráda.

Ano, čas od času jsem chtěla normálně žít a měla jsem z toho obrovský výčitky.

Většinou jsem ale nechtěla normálně vůbec nic.

V práci jsem získala pověst slušný a zodpovědný holky (haha), protože jsem nechodila na večírky, a když, šla jsem domů v deset a střízlivá.

S nikým jsem moc nesdílela, co se mi děje a jak se cítím, takže jen málo lidí mě chápalo a vědělo, čím si procházím.



Další věc, která pro mě byla nesnesitelně těžká, bylo přijmout, že ostatní lidi kolem mě mají svoje vlastní problémy. A že je to třeba to, že neví, kam se jít v pátek opít. Nebo že přibrali. Že se na ní na chodbě ani nepodívá. Že ztratila oblíbenou rtěnku.

Naprosto mě mučilo být v přítomnosti jiných lidí a poslouchat tyhle jejich problémy. Koukat se na to, jak jsou strašně negativní a otrávení a chovají se, jako by bylo všechno špatně, když se jim přitom vůbec nic neděje.
Chtělo se mi být na ně zlá a křičet na celej svět "Co to řešíte za blbosti, mně umírá táta?!". Asi i proto jsem nikam moc nechodila, protože poslouchat tyhle věci mi nedělalo dobře.

Jenže.
Dneska už se mi docela daří dívat se na to jinak. Každý má svoje problémy. A pro každého jsou právě ty jeho problémy a strasti, kterými se momentálně zajímá, opravdu důležité. Nemůžeme hodnotit ostatní podle toho, co zrovna prožíváme my. Oni to nemyslí špatně. Nejspíš vůbec nevědí, čím si procházíme. Neumějí si to představit. Jejich zásadním problémem prostě je, že mají flek na tričku, že se už nevejdou do kalhot, nebo že už tři dny nenapsal. Opravdu. A není to důvod je nenávidět, ani jim závidět, že nemusí řešit něco tak strašnýho jako vy. Nikdo nemůže pochopit vaši situaci, pokud si něčím podobným sám neprošel. A mezi mými vrstevníky a kolegy není moc lidí (naštěstí!), kteří by takovou zkušenost měli. Je potřeba to prostě respektovat, oni to nemyslí špatně, jen žijou jinej život, ten svůj.

A tak se to pořád učím. Respektovat cizí problémy, který mi připadají malicherný. Respektovat, že nikdo nechápe, že se letos na Vánoce netěším a pořád o nich melou. Respektovat (nebo aspoň moc nevnímat), že si lidi dělaj srandu ze smrti a z rakoviny, protože vůbec netuší. Respektovat, že moje problémy nejsou středem světa.

Je to těžký, ale jde to a je to potřeba.
A občas to taky nejde. Občas mě nějaká nevinná věta zasáhne tak silně, že to prostě neustojím a všechny ty emoce ze mě najednou vybouchnou. A tak si za to nenadávám, nesnažím se to skrývat a když se někdo nechápavě zeptá, tak mu to prostě vysvětlím. Tak někdy brečím v práci, v metru, v hospodě a nestydím se za to a přijde mi to v pořádku.

Není potřeba skrývat svoje emoce. Jsme jenom lidi.

Po operaci jsme vůbec nevěděli, jestli tátu do Vánoc pustí, jestli budeme moct odjet na Šumavu, co bude.

Nakonec se to povedlo a jsem za to dneska hrozně vděčná.

O Vánocích toho roku umřel Atosek.
Byl na tom už hodně špatně a vůbec jsme nevěděli, jestli do Vánoc vydrží a budou se moct ještě s tátou vidět. Když jsme byli všichni v Praze, starala se o něj mámy nejlepší kamarádka Saša. Vzala ho do Vimperka k paní doktorce Janáskové a řekla jí, že musí udělat zázrak. Nevím, co mu daly, nebo jak to udělaly, ale Atoskovi se ještě na pár dní udělalo líp a díky nim jsme mohli ještě jedny Vánoce strávit všichni spolu.
Vánoce miloval nejvíc z nás všech. Když se začal zdobit stromeček, tak se mohl zbláznit. Zbožňoval vanilkový rohlíčky a pod stromečkem měl každej rok velikou bagetu (tedy pro něj obří rohlík, jeho nejoblíbenější pochoutku).
Dostal ještě jednu poslední bagetu a spoustu rohlíčků.
Byli jsme všichni rádi, že se ještě s tátou mohli na pár dní vidět.

Ale v takovou chvíli má člověk pocit, že už je toho všeho nějak moc. A to jsme byli teprve na začátku.
Přijde mi až neuvěřitelný, jak moc mi ten pes chybí. Ještě dneska, po dvou letech, kdykoliv někde vidím leonbergera, okamžitě se rozbrečím. Prostě to nejde. Skoro jedenáct let toho nejupřímnějšího přátelství a pocit, že žádnej pes už nikdy nebude takovej.

Po Vánocích začalo tátovi kolečko chemoterapií a ozařování. Máma ho vozila do nemocnice každej den a byla tam, prostě pořád. Snažila jsem se pomáhat, co to šlo, ale máma byla ta, kdo se o něj staral, kdo byl s ním, každej den, kdo už nemohl pracovat, komu se změnil celej život úplně od základů.
Mně se změnil taky, to jo, ale pořád jsem měla práci a partnera, vracela jsem se večer domů a mohla všechno na chvíli vypustit.
Máma ne. Je to asi ta nejsilnější ženská, kterou znám.

Pamatuju si, že tohle pro mě byla jedna z nejtěžších věcí. Najít nějakou rovnováhu v tom, jak prožívat tátovu nemoc a zároveň žít i normální život. Měla jsem nesnesitelný výčitky, když jsem dělala cokoliv normálního. Když jsem šla s kamarády na pivo. Nebo do kina.
Protože, jak můžu normálně žít v takovýhle situaci? Jak se můžu v klidu bavit?
Jenže, člověk musí dál normálně žít, dělat věci, které je zvyklý dělat, které dělají ostatní. Jinak to asi nejde. Pomáhá to se z toho všeho nezbláznit a je to normální. I když je sakra těžký si za to nenadávat.

Takže, když se vám v takový situaci chce normálně žít, tak žijte. Nevyčítejte si to, protože někde tu energii musíte taky brát. A když se vám nechce, jakože takových dní jsem měla asi mnohem víc, dovolte si sedět doma pod dekou a brečet. Obojí je v pořádku.

Už tak dlouho, několik let, jsem se o tátu nepřiměřeně moc bála. Milovala jsem ho, jasně a člověk prostě má strach o lidi, které miluje, ale jako bych to věděla. Jako by mi intuice říkala, že s ním něco není v pořádku. On by se vždycky pro nás rozkrájel, ale sebe zanedbával, asi jsem měla strach, že se možná necítí dobře, ale nic s tím nedělá.

Táta měl nádor na mozku.

Za pár měsíců to bude dva roky od chvíle, kdy jsem napsala poslední příspěvek.
Prostě to nešlo a možná, že pořád ještě nejde. Ale v poslední době mám touhu začít znovu psát.



Je to dva roky, co se mně a mojí rodině obrátil život úplně vzhůru nohama. A za ty dva roky se stalo strašně moc.
Teď se chci zkusit vrátit ke psaní, protože mě to vždycky bavilo, a protože si myslím, že mi to i nějak pomůže, ale nemůžu začít jen tak znovu psát články o jídle, jako by se během té pauzy nic nestalo.
Mám potřebu naopak psát o všem, co jsem za tu dobu prožila, nebo spíš, co jsem cítila a co cítím teď. To znamená, že s jídlem to nebude mít nic moc společného a možná to ani nikdo nebude číst. Ale i tak...