Za pár měsíců to bude dva roky od chvíle, kdy jsem napsala poslední příspěvek.
Prostě to nešlo a možná, že pořád ještě nejde. Ale v poslední době mám touhu začít znovu psát.

Je to dva roky, co se mně a mojí rodině obrátil život úplně vzhůru nohama. A za ty dva roky se stalo strašně moc.
Teď se chci zkusit vrátit ke psaní, protože mě to vždycky bavilo, a protože si myslím, že mi to i nějak pomůže, ale nemůžu začít jen tak znovu psát články o jídle, jako by se během té pauzy nic nestalo.
Mám potřebu naopak psát o všem, co jsem za tu dobu prožila, nebo spíš, co jsem cítila a co cítím teď. To znamená, že s jídlem to nebude mít nic moc společného a možná to ani nikdo nebude číst. Ale i tak...



V dubnu mi umřel táta. Skoro rok a půl od chvíle, kdy jsme zjistili, že je nemocný. Byl to ten nejdelší a nejtěžší rok a půl v mým životě.

Pamatuju si to jako dneska. Byla jsem na Šumavě, sama, s Atoskem a posedla mě vánoční nálada. Byla jsem nejšťastnější na světě, čerstvě zamilovaná a všechno dávalo smysl. Rodiče a Honza museli pracovat, tak jsem se rozhodla, že začnu připravovat krásnou vánoční atmosféru, pro nás všechny. Měla jsem radost a hrozně moc energie.

Druhý den ráno mě vzbudil telefonát od mamky. Táta je v nemocnici. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, co se děje, jak moc je to vážný. Ale myslím, že už tehdy bylo stejně mně i máme jasný, že nic už nebude jako dřív.