Taci's day

Některý dny jsou prostě divný.
Jdeš ráno cvičit a máš skvělej pocit, že pro sebe konečně něco děláš. Jakože fakt skvělej, i když nemůžeš skoro chodit. Doporučuju.
Ale pak se to všechno zase tak nějak rozpadne.
Najednou nechápeš, co tady děláš, proč tady sedíš a jak to máš jako vydržet.
Najednou tě začne bolet hlava tak, že máš pocit, že se ti rozskočí.
Najednou chceš být ve svojí posteli, schovaná pod peřinou, v oblíbenym povlečení a zapomenout na celej svět tam venku. Na chvíli dělat, že neexistuješ. Na chvíli pro okolní svět neexistovat.
Najednou je tu zase ten známej pocit, že nic nedává smysl. Že nechápeš, co to vlastně děláš se svým časem a se svým životem.
Nechce se ti brečet, nemáš vztek, je ti jenom tak nějak divně.
A to všechno bez zjevnýho důvodu. Z ničeho nic. Takže si trochu připadáš jako magor, už zase.
Jako já dneska. (A vůbec docela často.)

Ale!
Je to v pohodě.
Už jsem se trochu naučila tyhle stavy prostě přijímat tak, jak přicházej. I když to není moc jednoduchý, obzvlášť v momentě, kdy člověk třeba sedí v práci a potřebuje nějak fungovat. Ale tak už to v životě chodí. Prostě se nemůžeš schovat do postele kdykoliv máš pocit, že to zrovna potřebuješ.
Tak to nějak přežiješ.
Ale důležitý je si za to nenadávat a prostě ten stav přijmout.
Nikdo nemá povinnost se neustále usmívat a překypovat pozitivní energií. Každej z nás má právo mít stavy. Brečet a vztekat se bez důvodu nebo jenom tak čumět do zdi a nevědět proč.

Patří to k životu. Tak si nenadávej a buď na sebe hodná.

Teď půjdeš na kafe se svou novou šéfovou a zase se naučíš něco ze svý nový práce, která tě baví už teď, i když ji ještě neděláš. A pak půjdeš domů, schováš se pod tu deku ke svýmu klukovi, zalehne tě pes, dáš si půl kila zmrzliny a pustíš si House of Cards.
Pak se vyspíš a bude zas novej den a nejspíš bude zase všechno dobrý, aspoň na chvíli.
Vždycky se je na co těšit, i když jsou to třeba úplný maličkosti.
Dobrý a špatný dny se střídaj a nám nezbývá, než to přijímat.

Ale je jasný, že těch dobrých teďka bude víc, určitě! Je přeci jaro, ne?

Dneska je to rok, co táta odešel.

Máma má narozeniny.

Ten rok utekl neuvěřitelně rychle.

Ještě pořád to úplně nechápu. Mám pocit, že to vlastně nikdy nepochopím.

Bolí to. O nic míň.

Stýská se mi. Strašně.

Jsou chvíle, kdy to bolí ještě víc. Mám novou práci, našla jsem dream job, ale nemůžu se o to s tátou podělit. Často myslím na všechny ty důležitý chvíle, který mě v životě ještě asi čekají, a na to, jak moc mi v nich bude chybět. Až budu mít děti. Až se budu vdávat.

Od tý doby, co táta odešel, pro mě slovo "žít" získalo úplně jinej, mnohem větší význam. Neztrácet čas. Užívat si život. Zažívat a prožívat svý sny. Neodkládat všechno na "Až někdy..." až bude víc času, až budu mít peníze, až se to bude hodit, až zhubnu, až přiberu, až nebude zima, až nebude takový vedro... Protože nikdo nevíme, kolik máme času a ten čas utíká tak strašně rychle.

Snažím se si to neustále uvědomovat, ale to žití je někdy šíleně těžký.

Po roce už bych podle všech těch článků a příruček měla být "na konci truchlení", ale rozhodně nejsem a ještě dlouho asi nebudu. Tak to prostě je.

Chybíš mi, tati.

Těším se na jaro.
Tý zimy a tmy už mám vážně dost. Na jaro se asi těšíme skoro všichni. Protože na jaře automaticky je všechno tak nějak lepší než v zimě. Svítí víc sluníčko, příroda se probouzí, začínaj se objevovat barvy, všechno začíná víc žít, všichni začínáme víc žít.
Letos má ale pro mě jaro zvláštní pachuť. Tak trochu v něm hledám řešení na všechny problémy, jako každý rok, protože v zimě se prostě stává, že je všechno špatně, ale na jaře se to má zase tak nějak spravit.
Letos se ho ale bojím. Čím víc se blíží, tím víc je mi smutno. Jaro pro mě teď představuje období posledních tátových dní. A taky jeho narozenin. Táta se narodil 21. března, na první jarní den. Zítra by měl narozeniny. A tak se snažím s úsměvem vzpomínat na to, jak by je asi oslavil. Že by šel s Atoskem na procházku v klobouku a v tý svojí kostkovaný mikině. Když bychom mu s mámou přály, tak by se na nás tvářil, ať přestanem šaškovat a pod vousy by se pobaveně usmíval. Večer by šel do hospody na ty svoje tři, možná čtyři piva, dělal by si ze všech srandu, ale myslim, že by byl vlastně úplně spokojenej. Doufám, že je spokojenej.
Blíží se taky mamky a moje narozeniny. Jaro bylo u nás vždycky narozeninový a plný důvodů k oslavám. Všechny tyhle dny spojený se vzpomínkama a očekáváním znovu vzbuzují hrozně silný pocity, a tak je to všechno zas trochu těžší, protože u toho někdo chybí.

Všechno se to vrací a pocity jsou zase mnohem intenzivnější. Všechno se to neuvěřitelně rychle mění a střídá jako na horský dráze. Jak vysvitne sluníčko a začne to vypadat, že zima se pomalu loučí, je mi hned líp, začínám upřímně věřit tomu pocitu, že teď už bude líp, teď už to všechno začne dávat zase smysl, protože na jaře to jde tak nějak samo. Bez varování pak ale vyskakujou myšlenky, vzpomínky, který mě okamžitě srazí zase zpátky do zbytků zmrzlýho sněhu. A tak pořád dokola. Tenhle věčnej kolotoč způsobuje, že přestávám chápat sama sebe a svoje vlastní pocity. Přestávám rozumět tomu, co opravdu cítím, protože se to neustále mění.
Ale snažím se to přijímat tak, jak to je. Nenadávat si za to a neosočovat se, že nejsem normální. Snažím se ty pocity nějak prožívat, tak jak přicházejí a věřit tomu, že až přijde čas, tak se to zase všechno srovná. Dobře ale vím, že k tý chvíli jsem se ještě ani trochu nepřiblížila a možná to bude trvat mnohem dýl, než jsem si kdy mohla myslet. Asi to tak má být. Asi to má v životě svůj smysl a už teď je to obrovská zkušenost.

A tak zatím myslím na to, co by táta řekl, kdyby si tohle přečetl. A musím se přece jenom trochu usmívat a je mi jasný, že to zase nějak zvládnem. Nic jinýho nám stejně nezbývá.

Tenhle článek už mám hodně dlouho rozepsanej a moc mi to nešlo. Je hlavně o mně a o mých pocitech. O tom, jak tátova smrt změnila můj pohled na svět, přeházela mi priority, asi mi taky trochu otevřela oči a jak tím vším sama sebe trápím asi víc, než by bylo nutný.



Když táta odešel, začala jsem mít hodně silnou potřebu změnit svůj způsob života.
Člověk najednou vidí, jak je čas relativní, jak rychle utíká. Když se dostanete do kontaktu se smrtí, přijdete o někoho blízkého, uvědomíte si to víc, než kdykoliv předtím. Za chvíli to bude rok bez táty. ROK, ty vole. A to mám přesně na mysli. Vůbec nemůžu pochopit, jak neuvěřitelně rychle to uteklo. Je to dost děsivý. Ten čas prostě protéká mezi prsty šílenou rychlostí.

Právě proto už ho nechci ztrácet. Chci ho trávit smysluplně, chci si plnit své sny. Zní to docela jednoduše. Jenže zas tak jednoduchý to není. Aspoň pro mě ne. Neustále něco hledám, ale vlastně moc nevím, co přesně by to mělo být. To se pak hledá docela těžko.
Možná se tím, jak jsem si tuhle pomíjivost začala uvědomovat, šíleně týrám. Asi by bylo nejlepší netlačit moc na pilu, ale mě to svým způsobem opravdu hodně děsí, musím neustále přemýšlet nad tím, co se svým časem a životem dělám a co bych dělat měla nebo chtěla.
A to mi dává fakt zabrat.

Asi docela pochopitelně mám dost nalomenou psychiku a pojí se to s různými zdravotními problémy, u kterých většinou nikdo moc neví, jaký mají důvod, a co s nimi dělat. Nemám energii a často je mi fakt zle. Bolí mě hlava, nemůžu dýchat, chce se mi neustále spát, je mi zima, nebo mám návaly horka. Pořád dokola. V mým věku tohle není úplně normální a připadám si kvůli tomu často jako úplnej debil. Stydím se to lidem pořád dokola říkat, nechci vypadat jako hypochondr.

Jsem přesvědčená, že tenhle můj boj se sebou samou a věčný honění se za něčím smysluplným mi moc nepřidává. A že až se přestanu trápit tím, že dělám věci, které mi smysl nedávají, i mému tělu se udělá líp. Aspoň doufám.

Teď už mám aspoň trochu pocit, že v tom pomalu (ale fakt hodně pomalu) začínám mít jasněji. Už se mi daří aspoň částečně definovat, co mi smysl dává a co naopak ne, čím chci trávit čas a co bych chtěla úplně eliminovat, co dělá dobře mojí psychice i mýmu tělu, a co zas ne.

Mám tendenci se vždycky pro něco strašně nadchnout, i když je to třeba naprostá blbost, a v momentě, kdy zjistím, že je to blbost, nebo to prostě není ono, nebo to třeba je ono, ale nejde to udělat teď hned, nechám se tím zase úplně semlít, vezme mi to veškerou energii a jsem prostě vyřízená.
Jsou dny, kdy bych nejradši ani nevstala z postele a zůstala před celým světem schovaná pod peřinou. Dny, kdy jsem na všechny nepříjemná a nechci s nikým mluvit, všechno mi připadá úplně nepodstatný.
Naštěstí už ale taky přibývá dnů, kdy se mi vstává docela dobře. Který si fakt dokážu užít a ten smysl dávají, dodávají mi novou energii a pro ostatní je snad i trochu příjemný v takový dny se mnou trávit čas.

Velká radost pro mě teď je dům na Šumavě, který jsme koupili, a máme s ním spoustu plánů. Na to se fakt hrozně těším, těším se na všechno, co tam budeme dělat a vymýšlet a vidím v tom obrovskej zdroj energie, která tak dlouho chyběla. Určitě o tom všem někdy napíšu víc.

Tak zrovna dneska věřím tomu, že takový dny budou jenom přibývat, a že se mi ten smysl podaří konečně najít.
Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě vždycky přesvědčí, že nevědět a hledat je úplně normální, a že ono to jednou přijde.

Tak držím palce sobě i všem ostatním, komu to všechno teď třeba nedává tak úplně smysl, ať se to brzy zlepší a můžeme mít dobrej pocit, že čas, kterej máme, trávíme tak, jak opravdu chceme.

Vánoce miluju.
A taky jsem dost konzerva, takže to pro mě byla každý rok poměrně dost jasná záležitost.
Napéct cukroví, společně s mámou. Slepované z mlýnku na maso, které jsme nikdy nestihly namočit do čokolády. Vanilkové rohlíčky. Hlavně pro Atoska. Ořechy. Když jsem se netvářila moc kysele, protože mi nechutnaj. Perníčky, když jsem chtěla být extrémně akční.
Stromeček už léta zdobíme stejně. Táta vždycky upravil kmen, aby se vešel do stojanu a pak ho tam umístil. Velkou krásnou jedli, každý rok. Zdobím ho já a nic se na tom nemění. Stejný barvy ozdob, svíčky, prskavky. A nahoře velká mašle, kterou tam dáváme snad už od doby, co jsem se narodila, nic jinýho si na stromku nepamatuju.
K večeři rybí polévka, kterou miluju, i když ryby nejim. Kapr a salát, kterej taky nejim, a protože nejim ryby, tak ještě řízky. S chlebem. Pod talířem na polívku šupina a o doplňování talířů se stará jen jeden, ostatní od stolu nevstávají. Staral se táta. O doplňování talířů, i o to, aby bylo co doplňovat. Všechna ta štědrovečerní jídla vařil on. Vždycky.
K večeři nám vždycky hrála mámina a pak i moje milovaná "Rybovka", kterou letos nemůžu ani slyšet. A pak máma zazvonila na zvonek.
Každej rok jsme si říkali, že to s dárkama fakt už nebudeme přehánět a každej rok jsme pak nevěděli, jak je pod ten stromek všechny narvat. Moje máma balí ty nejhezčí dárky na světě. Táta se s tím nikdy moc nepáral, většinou to balení nechal na nás. Já pak dárky balila na poslední chvíli před večeří a všichni na mě museli čekat.
Pořád jsem nejmladší z rodiny, takže dárky jsem rozdávala vždycky já. Naprosto to zbožňuju. Dělat si v tom systém, aby každý dostal ten pravý dárek v pravou chvíli, sledovat rodiče, jak se tváří při rozbalování.
Úplně vidím ten tátův rádoby nezaujatý výraz, když seděl v křesle a rozbaloval. Tvářil se - jako obvykle - jako že ho to všechno kolem moc nezajímá. Ale myslím, že měl Vánoce taky rád. Rád nám kupoval dárky a miloval ten svůj bramborovej salát, kterej dělal do lavoru.

Letos je všechno jinak. První Vánoce bez táty. Všude píšou, že po ztrátě blízké osoby jsou první Vánoce jedno z těch nejhorších období. Je to pravda.
Čím víc se Vánoce blížily, tím větší smutno nám s mámou bylo. Vlastně je. Už zas brečim každej den několikrát a chvílema mám pocit, že to až fyzicky bolí. Že bych tu šílenou bolest mohla nahmatat, zmačkat do koule a zahodit. Jenže zahodit se nějak pořád nedá.

Už dávno jsme se s mámou a s Honzou dohodli, že letos prostě musíme všechno změnit. Došli jsme k tomu, že to je jediná cesta, jak se z toho nezbláznit. Já jsem se rozhodla, že chci odjet někam pryč. Někam do zahraničí, kam se dá dojet v klidu autem, aby s námi mohl i pes. Mamce se nikam nechtělo, takže nám trvalo dost dlouho, než jsme se dohodli, jak to teda uděláme. Ještě teď si trochu vyčítám, že jsme nakonec odjeli, i když vím, že je to tak asi dobře a máma s tím souhlasí. Mamka je u Saši a je to snad pro ni taky to nejlepší řešení.


Já ležím v hotelový posteli v Salzburgu, piju prosecco z lahve a chvílema u psaní brečim, jak jinak. Salzburg je nádhernej. Celej den jsme strávili couráním po městě, pitím svařáku, jezením kaštanů a tak. Je mi tady fajn.

Ale zítra je Štědrý den a já vlastně ještě pořád nevím, jak to zvládnu. Nemám tušení, jak se budu cítit a jestli náhodou nebudu chtít celej den jen ležet pod peřinou a bulet. Ale snad ne, je to jenom den...

Až se vrátíme na Šumavu, oslavíme Vánoce s Terezkou. Když má váš chlap pětiletý dítě, nemůžete Vánoce prostě úplně zrušit. A je to dobře. Jen i tam uděláme všechno jinak.
Nekupujeme kapra. Ani stromeček. Nepečeme cukroví. Protože se nám prostě nechce a nemáme na to náladu. Uvaříme si něco jinýho a ozdobíme tyče od záclon.
A u toho budeme brečet a dávat si dárky, ale budeme spolu a asi to bude nějakým smutným způsobem stejně fajn.
Miluju vymýšlet a kupovat svým blízkým dárky, to mě nepustilo ani letos. Nejradši bych je dávala každej den. (Jo, taky je ráda dostávám, abyste neřekli, že si tady na něco hraju.)

Táta mi strašně chybí. Teď o Vánocích ještě víc než jindy.

Přeju vám všem opravdu klidný a pohodový Vánoce s těmi, které máte rádi.

V takovéhle náročné životní situaci si člověk nejlépe uvědomí, kdo je kdo. Celou tu dobu tu vždycky byli a pořád jsou máma (i když je to pro ni všechno nejspíš ještě těžší než pro mě), Saša a můj kluk.

Díky tomu, co jsme s Honzou spolu prožili, dneska vím, že mám toho nejlepšího chlapa na světě. I když se hádáme (docela často), i když si někdy vzájemně šíleně lezeme na nervy. I když ani jeden z nás není dokonalej.
Náš vztah skoro od úplnýho začátku procházel šíleně náročnou zkouškou. Když táta onemocněl, byli jsme spolu teprve pár měsíců.
Místo cestování, randění a všeho toho lehkomyslnýho zamilovanýho bloumání jsme spadli hned na začátku do situace, kdy jsme řešili opravdu náročný věci, kdy jsem potřebovala chlapa, kterej mě i mámu podrží, kterýmu budu moct brečet kdykoliv na rameni. A on tu byl.
Během toho roku a půl si sám prošel nejhorším období v životě a i přes to tady pořád byl pro nás. I když někdy potřeboval spíš podržet on a ten prostor sám pro sebe moc nedostal, protože měl plný ruce práce s tím, aby držel pohromadě mě.

Takže - děkuju za všechno, miláčku!



Lidi většinou vůbec neví, jak se chovat k někomu, komu někdo umírá nebo umřel.
Asi je to pochopitelné. Nikomu to není příjemné. Bojí se. Málokdo se chce těmto tématům dobrovolně přibližovat.

Někteří dělají, jakoby nic. Upřímně řečeno, podle mě to není nejlepší řešení. Ta věc tam stejně někde visí a člověk, který je na tom psychicky zle, nechce jako první slyšet veselou přiblblou otázku "Tak jak se máš?". Špatně, překvapivě.

Někteří radši nedělají nic, mlčí, neozvou se. Potkala jsem se i s lidmi, kteří byli schopni mi vyčíst, že jsem se tak dlouho neozvala a co jsem to teda za kámošku. Copak je nenapadlo, že třeba já čekám, až se ozvou oni? Že se mě zeptají, jak mi je? Jestli nechci jít na pivo? Jestli něco nepotřebuju?
Asi ne. Občas jsem si to dokonce sama opravdu vyčítala. Neměla bych je zanedbávat. Je to moje chyba.
Blbost. Přátelé jsou tu od toho, aby tu byli pro sebe, aby si pomáhali. Já pomoc potřebovala a spousta lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou moji přátelé, nebo alespoň dobří kamarádi, se na mě vykašlala.
Jen málo lidí, kteří věděli, čím si procházíme, tu opravdu bylo. Sice to bolí, ale aspoň člověk pozná, jak na tom opravdu je. A málo opravdových přátel bohatě stačí. I jeden je dost.
Takže děkuju. Děkuju vám všem, kdo jste tu pro nás byli.

Několik lidí mi ale zpětně řeklo, že prostě nevěděli, co mají dělat. Přišli po měsíci, po půl roce a omluvili se. Našli odvahu mi říct, že tu pro mě jsou, a že tu chtěli být i před tím, ale prostě nevěděli, co a jak. Jsem za to hrozně ráda. Chápu, že to je těžké i pro ně. Chápu, že se člověk bojí, aby něco ještě nezhoršil, že prostě neví, co dělat. Ale oceňuju, když někdo dokáže postupem času sebrat odvahu a prostě přijít. Nikdy není pozdě. Takže děkuju, vážím si toho.



Pak tu ale samozřejmě byli i lidi, kteří vůbec nevěděli, co se mi děje. Lidi, které mám ráda a oni mají rádi mě. A kdyby to věděli, asi by se chovali jinak.
Nevěděli to proto, že jsem jim o tom neřekla. Neumím si moc říkat o pomoc a už vůbec ne v takhle těžké situaci. Člověk o tom zoufale potřebuje s někým mluvit, ale na druhou stranu je neuvěřitelně těžké to ze sebe dostat. Bylo by to asi všechno jednodušší, kdybych prostě dokázala lidem říct, co potřebuju. Vím, že jsou tu lidi, kteří by mi pomohli, kdybych přišla a požádala o to. Ale jsou věci, o kterých se tak těžko začíná mluvit, že to prostě nešlo.

To mě přivádí na to, že je asi blbost ostatním něco vyčítat.

Takže ještě jednou děkuju (protože děkování není nikdy dost) těm, co tu pro mě byli nebo jsou. Pomáhá to. Mám vás ráda.

Ano, čas od času jsem chtěla normálně žít a měla jsem z toho obrovský výčitky.

Většinou jsem ale nechtěla normálně vůbec nic.

V práci jsem získala pověst slušný a zodpovědný holky (haha), protože jsem nechodila na večírky, a když, šla jsem domů v deset a střízlivá.

S nikým jsem moc nesdílela, co se mi děje a jak se cítím, takže jen málo lidí mě chápalo a vědělo, čím si procházím.



Další věc, která pro mě byla nesnesitelně těžká, bylo přijmout, že ostatní lidi kolem mě mají svoje vlastní problémy. A že je to třeba to, že neví, kam se jít v pátek opít. Nebo že přibrali. Že se na ní na chodbě ani nepodívá. Že ztratila oblíbenou rtěnku.

Naprosto mě mučilo být v přítomnosti jiných lidí a poslouchat tyhle jejich problémy. Koukat se na to, jak jsou strašně negativní a otrávení a chovají se, jako by bylo všechno špatně, když se jim přitom vůbec nic neděje.
Chtělo se mi být na ně zlá a křičet na celej svět "Co to řešíte za blbosti, mně umírá táta?!". Asi i proto jsem nikam moc nechodila, protože poslouchat tyhle věci mi nedělalo dobře.

Jenže.
Dneska už se mi docela daří dívat se na to jinak. Každý má svoje problémy. A pro každého jsou právě ty jeho problémy a strasti, kterými se momentálně zajímá, opravdu důležité. Nemůžeme hodnotit ostatní podle toho, co zrovna prožíváme my. Oni to nemyslí špatně. Nejspíš vůbec nevědí, čím si procházíme. Neumějí si to představit. Jejich zásadním problémem prostě je, že mají flek na tričku, že se už nevejdou do kalhot, nebo že už tři dny nenapsal. Opravdu. A není to důvod je nenávidět, ani jim závidět, že nemusí řešit něco tak strašnýho jako vy. Nikdo nemůže pochopit vaši situaci, pokud si něčím podobným sám neprošel. A mezi mými vrstevníky a kolegy není moc lidí (naštěstí!), kteří by takovou zkušenost měli. Je potřeba to prostě respektovat, oni to nemyslí špatně, jen žijou jinej život, ten svůj.

A tak se to pořád učím. Respektovat cizí problémy, který mi připadají malicherný. Respektovat, že nikdo nechápe, že se letos na Vánoce netěším a pořád o nich melou. Respektovat (nebo aspoň moc nevnímat), že si lidi dělaj srandu ze smrti a z rakoviny, protože vůbec netuší. Respektovat, že moje problémy nejsou středem světa.

Je to těžký, ale jde to a je to potřeba.
A občas to taky nejde. Občas mě nějaká nevinná věta zasáhne tak silně, že to prostě neustojím a všechny ty emoce ze mě najednou vybouchnou. A tak si za to nenadávám, nesnažím se to skrývat a když se někdo nechápavě zeptá, tak mu to prostě vysvětlím. Tak někdy brečím v práci, v metru, v hospodě a nestydím se za to a přijde mi to v pořádku.

Není potřeba skrývat svoje emoce. Jsme jenom lidi.

Po operaci jsme vůbec nevěděli, jestli tátu do Vánoc pustí, jestli budeme moct odjet na Šumavu, co bude.

Nakonec se to povedlo a jsem za to dneska hrozně vděčná.

O Vánocích toho roku umřel Atosek.
Byl na tom už hodně špatně a vůbec jsme nevěděli, jestli do Vánoc vydrží a budou se moct ještě s tátou vidět. Když jsme byli všichni v Praze, starala se o něj mámy nejlepší kamarádka Saša. Vzala ho do Vimperka k paní doktorce Janáskové a řekla jí, že musí udělat zázrak. Nevím, co mu daly, nebo jak to udělaly, ale Atoskovi se ještě na pár dní udělalo líp a díky nim jsme mohli ještě jedny Vánoce strávit všichni spolu.
Vánoce miloval nejvíc z nás všech. Když se začal zdobit stromeček, tak se mohl zbláznit. Zbožňoval vanilkový rohlíčky a pod stromečkem měl každej rok velikou bagetu (tedy pro něj obří rohlík, jeho nejoblíbenější pochoutku).
Dostal ještě jednu poslední bagetu a spoustu rohlíčků.
Byli jsme všichni rádi, že se ještě s tátou mohli na pár dní vidět.

Ale v takovou chvíli má člověk pocit, že už je toho všeho nějak moc. A to jsme byli teprve na začátku.
Přijde mi až neuvěřitelný, jak moc mi ten pes chybí. Ještě dneska, po dvou letech, kdykoliv někde vidím leonbergera, okamžitě se rozbrečím. Prostě to nejde. Skoro jedenáct let toho nejupřímnějšího přátelství a pocit, že žádnej pes už nikdy nebude takovej.

Po Vánocích začalo tátovi kolečko chemoterapií a ozařování. Máma ho vozila do nemocnice každej den a byla tam, prostě pořád. Snažila jsem se pomáhat, co to šlo, ale máma byla ta, kdo se o něj staral, kdo byl s ním, každej den, kdo už nemohl pracovat, komu se změnil celej život úplně od základů.
Mně se změnil taky, to jo, ale pořád jsem měla práci a partnera, vracela jsem se večer domů a mohla všechno na chvíli vypustit.
Máma ne. Je to asi ta nejsilnější ženská, kterou znám.

Pamatuju si, že tohle pro mě byla jedna z nejtěžších věcí. Najít nějakou rovnováhu v tom, jak prožívat tátovu nemoc a zároveň žít i normální život. Měla jsem nesnesitelný výčitky, když jsem dělala cokoliv normálního. Když jsem šla s kamarády na pivo. Nebo do kina.
Protože, jak můžu normálně žít v takovýhle situaci? Jak se můžu v klidu bavit?
Jenže, člověk musí dál normálně žít, dělat věci, které je zvyklý dělat, které dělají ostatní. Jinak to asi nejde. Pomáhá to se z toho všeho nezbláznit a je to normální. I když je sakra těžký si za to nenadávat.

Takže, když se vám v takový situaci chce normálně žít, tak žijte. Nevyčítejte si to, protože někde tu energii musíte taky brát. A když se vám nechce, jakože takových dní jsem měla asi mnohem víc, dovolte si sedět doma pod dekou a brečet. Obojí je v pořádku.

Už tak dlouho, několik let, jsem se o tátu nepřiměřeně moc bála. Milovala jsem ho, jasně a člověk prostě má strach o lidi, které miluje, ale jako bych to věděla. Jako by mi intuice říkala, že s ním něco není v pořádku. On by se vždycky pro nás rozkrájel, ale sebe zanedbával, asi jsem měla strach, že se možná necítí dobře, ale nic s tím nedělá.

Táta měl nádor na mozku.

Za pár měsíců to bude dva roky od chvíle, kdy jsem napsala poslední příspěvek.
Prostě to nešlo a možná, že pořád ještě nejde. Ale v poslední době mám touhu začít znovu psát.



Je to dva roky, co se mně a mojí rodině obrátil život úplně vzhůru nohama. A za ty dva roky se stalo strašně moc.
Teď se chci zkusit vrátit ke psaní, protože mě to vždycky bavilo, a protože si myslím, že mi to i nějak pomůže, ale nemůžu začít jen tak znovu psát články o jídle, jako by se během té pauzy nic nestalo.
Mám potřebu naopak psát o všem, co jsem za tu dobu prožila, nebo spíš, co jsem cítila a co cítím teď. To znamená, že s jídlem to nebude mít nic moc společného a možná to ani nikdo nebude číst. Ale i tak...

Možná si myslíte, že názvem článku chci označit svoji dlouhou nečinnost na blogu. Vlastně máte tak trochu pravdu, dala jsem si od blogování pořádnou pauzu. Na konci minulého roku se naše rodina dostala do situace, která mi na psaní a vymýšlení nových příspěvků absolutně vzala náladu.

Teď to ale hodlám napravit a pořádně se do psaní pustit. Omlouvám se za tak dlouhou pauzu a doufám, že jste mě úplně nezavrhli a moje články budete nadále (nebo spíš znovu) číst.

A teď ke skutečnému důvodu názvu tohoto příspěvku. Víte, co je dnes za den?

Minulý víkend jsme po delší době zůstali v Praze, a tak jsme se rozhodli si to náležitě užít. Hlavní důvod toho, že jsme nedojeli na západ, byl ale ten, že máme spoustu práce s rekonstrukcí bytu, který potřebujeme pronajmout. Tam jsme se vrhli hned v sobotu a cíl byl jasný - zbourat všechno, co nám stojí v cestě. Myslím, že Honzu ničení docela bavilo, takže do večera jsme měli rozebráno a zbouráno vše, co jsme chtěli, a večer jsme si mohli jít užít podle našich představ...

Po jednodenní otočce do Prahy jsem zpátky na Šumavě, sedím u kamen, vzpomínám na náš parádní víkend a konečně se taky pouštím do psaní článku o tom, jak jsme si ho užili. Vlastně ani nevím, proč byl tak super, zas tak moc se od těch ostatních nelišil, nedělali jsme nic neobvyklého, ale prostě jsme byli tak nějak všichni spolu Doma a bylo nám fajn. Takové chvíle jsou prostě nejhezčí, ať už děláte se svými blízkými jakoukoli obyčejnou maličkost, ale v tu chvíli se cítíte zkrátka skvěle, protože spolu jen tak Jste.

Celý víkend se navíc nesl ve znamení jídla, takže jsem nemohla nebýt spokojená. Vždycky, když plánuju, co budu o víkendu vařit, vymýšlím dva druhy jídel. To, co se mi zrovna prostě chce vařit, ať už je to cokoliv a potom to, co alespoň trochu nadchne i tátu, který dává přednost tradičním jídlům a především masu a moje experimentování s novými recepty ho moc nebaví.

Do domácích tortelin plněných dýní jsem se proto pustila v sobotu, kdy táta doma nebyl, protože tím bych ho prostě nepotěšila. Patlaly jsme je s mámou docela dlouho, nemít strojek na těstoviny, asi bych se do jejich výroby vůbec nepouštěla, protože válet těsto na těstoviny ve větším množství mě prostě nebaví, trvá to dlouho a je to docela náročné. Náš parádní strojek nám ale o poznání ulehčil práci. Honza mezitím uvařil česnečku pro dospělé, jak ji posléze sám nazval. Já jsem zvládla půl talíře a víc jsem prostě nedala, protože jsem měla pocit, že se mi rozletí hlava. Byla výborná, ale tři stroužky českého česneku v jednom talíři byly prostě moc.

Honzík mi potom připravil všechny suroviny na hovězí po Burgundsku a vydal se s mámou řádit na zahradu s motorovou pilou, zatímco já jsem se pustila do vaření nedělního jídla. Boeuf Bourguignon jsem vařila teprve podruhé, ale stává se z toho jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Je to přesně jedno z těch podzimních, která jsem zmiňovala v posledním článku. Táhnete je dlouhé hodiny a výsledku se prostě nedá odolat.


Večer jsme se všichni tři společně nacpali dýňovými tortelinky s pažitkovým máslem a tradičně vyrazili na pivo do místní hospody. Když jsme se vrátili i s tátou, který mezitím dorazil z Prahy a nadšeně jsem mu ukazovala připravené hovězí na nedělní oběd, prohlásil "Jé, buřtguláš!" a šel spát.

V neděli jsem ze zbytku dýně uvařila naši oblíbenou dýňovou polévku a upekla švestkový koláč, abychom nestrádali. K neděli přece patří mimo pořádného hlavního chodu i polévka a dezert, ne? Alespoň někdy. Nacpala jsem rodinu hovězím buřtgulášem s bramborovou kaší, i když táta se divil, že brambory se přece dávají přímo do toho guláše...


Do hospody jsme tentokrát museli vyrazit dřív, protože tatínek prostě opouští dům v 19:15 a když v tuhle hodinu ještě nejsou všichni připraveni, začíná být nervózní z pozdního příchodu. Vzala jsem s sebou koláč, a tak vznikla nová výzva. Protože "Koláč dobrej, ale nemůžeš se vdávat, dokud nebudeš umět tažený štrůdl!" Takže tak. Zítra se do něj pustím. Máte nějaké tipy, jak na něj?

V pondělí jsme s Honzíkem vyrazili poznávat krásy Šumavy. Z Horské Kvildy jsme se prošli na Zlatou studnu a po cestě zpátky jsme se zastavili ve Slunečné kavárně Blanky Milfaitové v Srní. Odjížděli jsme odtamtud s velice rozporuplnými pocity, takže to vydá na zvláštní článek, brzo se s vámi podělím.

Jak jste si víkend užili vy? Já se těším na víc takových společných rodinných chvil, protože ty jsou prostě k nezaplacení.

Krásný večer všem a pošlete recepty na tažený závin, ať se můžu někdy vdát!

Snažíme se hodně chodit hrát squash. No, hodně, alespoň v rámci časových možností, jak to jen jde. Nikdy dřív jsem to nehrála, začala jsem až nedávno s Honzou a hrozně mě to chytlo. Člověk se za hodinu mlácení do míčku parádně odreaguje, zapomene na všechny starosti mimo kurt a navíc odchází s dobrým pocitem, že udělal něco pro svoje zdraví, protože dokud si to nezahrajete, možná to tak nepůsobí, ale je to docela makačka!

Na to, že hraju jen chvíli, se musím pochválit, už mi to docela jde. Většinou se do míčku i trefím, odpálím ho směrem ke stěně (často i dost zákeřně, i když bohužel ne naschvál) a občas se nám daří i pěkné delší výměny.

Mám ale jednu zásadní slabost - podání. Když se snažím podávat, většinou se do míčku netrefím vůbec, promáchnu na prázdno a navíc u toho vypadám jako blázen máchající plácačkou a snažící se zamáčknout imaginární vosu. Když se mi takhle nepodaří několik podání za sebou, začnu být vzteklá. V lepším případě se naštvu, mlátím raketou jako šílená a pak mi to jde občas i líp. V horším případě začnu fňukat a být protivná. A pak mi to nejde už vůbec a navíc musí být hrozně příjemný se mnou hrát. Jako včera. No, jednoho dne se mi snad povede se konečně naučit podávat jako člověk a budu moct přestat fňukat.

Včera jsem to nakonec překonala, chvíli jsem poslouchala, jak to mám dělat a světe div se, pak se mi několikrát za sebou povedlo podat ukázkově a ještě jsme si hezky zahráli. Po sportovním výkonu na nás čekala doma zasloužená večeře. Dobře, já vím, že když hrajete do devíti večer squash a v deset si dáte plný talíř guláše, jsou výsledky sportování tytam. Ale co, dobrý pocit mám pořád. Ten guláš jsem si přece nemohla odpustit.