Ano, čas od času jsem chtěla normálně žít a měla jsem z toho obrovský výčitky.

Většinou jsem ale nechtěla normálně vůbec nic.

V práci jsem získala pověst slušný a zodpovědný holky (haha), protože jsem nechodila na večírky, a když, šla jsem domů v deset a střízlivá.

S nikým jsem moc nesdílela, co se mi děje a jak se cítím, takže jen málo lidí mě chápalo a vědělo, čím si procházím.

Další věc, která pro mě byla nesnesitelně těžká, bylo přijmout, že ostatní lidi kolem mě mají svoje vlastní problémy. A že je to třeba to, že neví, kam se jít v pátek opít. Nebo že přibrali. Že se na ní na chodbě ani nepodívá. Že ztratila oblíbenou rtěnku.

Naprosto mě mučilo být v přítomnosti jiných lidí a poslouchat tyhle jejich problémy. Koukat se na to, jak jsou strašně negativní a otrávení a chovají se, jako by bylo všechno špatně, když se jim přitom vůbec nic neděje.
Chtělo se mi být na ně zlá a křičet na celej svět "Co to řešíte za blbosti, mně umírá táta?!". Asi i proto jsem nikam moc nechodila, protože poslouchat tyhle věci mi nedělalo dobře.

Jenže.
Dneska už se mi docela daří dívat se na to jinak. Každý má svoje problémy. A pro každého jsou právě ty jeho problémy a strasti, kterými se momentálně zajímá, opravdu důležité. Nemůžeme hodnotit ostatní podle toho, co zrovna prožíváme my. Oni to nemyslí špatně. Nejspíš vůbec nevědí, čím si procházíme. Neumějí si to představit. Jejich zásadním problémem prostě je, že mají flek na tričku, že se už nevejdou do kalhot, nebo že už tři dny nenapsal. Opravdu. A není to důvod je nenávidět, ani jim závidět, že nemusí řešit něco tak strašnýho jako vy. Nikdo nemůže pochopit vaši situaci, pokud si něčím podobným sám neprošel. A mezi mými vrstevníky a kolegy není moc lidí (naštěstí!), kteří by takovou zkušenost měli. Je potřeba to prostě respektovat, oni to nemyslí špatně, jen žijou jinej život, ten svůj.

A tak se to pořád učím. Respektovat cizí problémy, který mi připadají malicherný. Respektovat, že nikdo nechápe, že se letos na Vánoce netěším a pořád o nich melou. Respektovat (nebo aspoň moc nevnímat), že si lidi dělaj srandu ze smrti a z rakoviny, protože vůbec netuší. Respektovat, že moje problémy nejsou středem světa.

Je to těžký, ale jde to a je to potřeba.
A občas to taky nejde. Občas mě nějaká nevinná věta zasáhne tak silně, že to prostě neustojím a všechny ty emoce ze mě najednou vybouchnou. A tak si za to nenadávám, nesnažím se to skrývat a když se někdo nechápavě zeptá, tak mu to prostě vysvětlím. Tak někdy brečím v práci, v metru, v hospodě a nestydím se za to a přijde mi to v pořádku.

Není potřeba skrývat svoje emoce. Jsme jenom lidi.