V takovéhle náročné životní situaci si člověk nejlépe uvědomí, kdo je kdo. Celou tu dobu tu vždycky byli a pořád jsou máma (i když je to pro ni všechno nejspíš ještě těžší než pro mě), Saša a můj kluk.

Díky tomu, co jsme s Honzou spolu prožili, dneska vím, že mám toho nejlepšího chlapa na světě. I když se hádáme (docela často), i když si někdy vzájemně šíleně lezeme na nervy. I když ani jeden z nás není dokonalej.
Náš vztah skoro od úplnýho začátku procházel šíleně náročnou zkouškou. Když táta onemocněl, byli jsme spolu teprve pár měsíců.
Místo cestování, randění a všeho toho lehkomyslnýho zamilovanýho bloumání jsme spadli hned na začátku do situace, kdy jsme řešili opravdu náročný věci, kdy jsem potřebovala chlapa, kterej mě i mámu podrží, kterýmu budu moct brečet kdykoliv na rameni. A on tu byl.
Během toho roku a půl si sám prošel nejhorším období v životě a i přes to tady pořád byl pro nás. I když někdy potřeboval spíš podržet on a ten prostor sám pro sebe moc nedostal, protože měl plný ruce práce s tím, aby držel pohromadě mě.

Takže - děkuju za všechno, miláčku!

Lidi většinou vůbec neví, jak se chovat k někomu, komu někdo umírá nebo umřel.
Asi je to pochopitelné. Nikomu to není příjemné. Bojí se. Málokdo se chce těmto tématům dobrovolně přibližovat.

Někteří dělají, jakoby nic. Upřímně řečeno, podle mě to není nejlepší řešení. Ta věc tam stejně někde visí a člověk, který je na tom psychicky zle, nechce jako první slyšet veselou přiblblou otázku "Tak jak se máš?". Špatně, překvapivě.

Někteří radši nedělají nic, mlčí, neozvou se. Potkala jsem se i s lidmi, kteří byli schopni mi vyčíst, že jsem se tak dlouho neozvala a co jsem to teda za kámošku. Copak je nenapadlo, že třeba já čekám, až se ozvou oni? Že se mě zeptají, jak mi je? Jestli nechci jít na pivo? Jestli něco nepotřebuju?
Asi ne. Občas jsem si to dokonce sama opravdu vyčítala. Neměla bych je zanedbávat. Je to moje chyba.
Blbost. Přátelé jsou tu od toho, aby tu byli pro sebe, aby si pomáhali. Já pomoc potřebovala a spousta lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou moji přátelé, nebo alespoň dobří kamarádi, se na mě vykašlala.
Jen málo lidí, kteří věděli, čím si procházíme, tu opravdu bylo. Sice to bolí, ale aspoň člověk pozná, jak na tom opravdu je. A málo opravdových přátel bohatě stačí. I jeden je dost.
Takže děkuju. Děkuju vám všem, kdo jste tu pro nás byli.

Několik lidí mi ale zpětně řeklo, že prostě nevěděli, co mají dělat. Přišli po měsíci, po půl roce a omluvili se. Našli odvahu mi říct, že tu pro mě jsou, a že tu chtěli být i před tím, ale prostě nevěděli, co a jak. Jsem za to hrozně ráda. Chápu, že to je těžké i pro ně. Chápu, že se člověk bojí, aby něco ještě nezhoršil, že prostě neví, co dělat. Ale oceňuju, když někdo dokáže postupem času sebrat odvahu a prostě přijít. Nikdy není pozdě. Takže děkuju, vážím si toho.



Pak tu ale samozřejmě byli i lidi, kteří vůbec nevěděli, co se mi děje. Lidi, které mám ráda a oni mají rádi mě. A kdyby to věděli, asi by se chovali jinak.
Nevěděli to proto, že jsem jim o tom neřekla. Neumím si moc říkat o pomoc a už vůbec ne v takhle těžké situaci. Člověk o tom zoufale potřebuje s někým mluvit, ale na druhou stranu je neuvěřitelně těžké to ze sebe dostat. Bylo by to asi všechno jednodušší, kdybych prostě dokázala lidem říct, co potřebuju. Vím, že jsou tu lidi, kteří by mi pomohli, kdybych přišla a požádala o to. Ale jsou věci, o kterých se tak těžko začíná mluvit, že to prostě nešlo.

To mě přivádí na to, že je asi blbost ostatním něco vyčítat.

Takže ještě jednou děkuju (protože děkování není nikdy dost) těm, co tu pro mě byli nebo jsou. Pomáhá to. Mám vás ráda.