Minulý víkend jsme po delší době zůstali v Praze, a tak jsme se rozhodli si to náležitě užít. Hlavní důvod toho, že jsme nedojeli na západ, byl ale ten, že máme spoustu práce s rekonstrukcí bytu, který potřebujeme pronajmout. Tam jsme se vrhli hned v sobotu a cíl byl jasný - zbourat všechno, co nám stojí v cestě. Myslím, že Honzu ničení docela bavilo, takže do večera jsme měli rozebráno a zbouráno vše, co jsme chtěli, a večer jsme si mohli jít užít podle našich představ...
Konečně je tu slíbený článek o "Marmeládové královně" Blance Milfaitové a její Slunečné kavárně v Srní na Šumavě. Předpokládám, že jste o paní Milfaitové už slyšeli, ale pokud ne, alespoň v krátkosti Vám vysvětlím, o koho se jedná.
Blanka Milfaitová je statečná ženská, která se nebála začít podnikat v domácích podmínkách a s nejasným výsledkem. Založila si manufakturu a začala vyrábět domácí poctivé marmelády. To bylo před x lety. Dnes se pyšní mnoha medailemi a cenami, které za svoje marmelády získala u nás i v zahraničí včetně titulu nejlepší marmeláda na světě. Bývá označována jako "Marmeládová královna", její obličej uvidíte i na bilboardu u výjezdu z Prahy směrem na Šumavu.
Zkrátka je to usměvavá, od pohledu sympatická žena, která poctivou prací, výrobou kvalitních potravin, dosáhla velkého úspěchu.
Poprvé jsem o ní četla před dvěma lety krátký článek na poslední straně nějakého časopisu, v němž mě neuvěřitelně zaujala. Příběhy o úspěšných podnikatelkách, které dosáhly svého cíle, i když na začátku neměly skoro nic, jsou prostě moje. Sama mám velký podnikatelský sen a každý takový příběh mě motivuje a dodává mi naději, že zvládnout se dá všechno. Proto mě zaujala i Blanka. Působila prostě jako skromná holka ze Šumavy, která všeho nechala a začala vařit marmelády proto, že jednoduše chtěla. A to se mi líbí a taky to obdivuju.
Před rokem jsem na přání dostala její knihu, nutno říct, že dneska jsem tak v půlce, vytáhnu ji jen jednou za čas a přečtu si jednu kapitolu, ne, že by mě nebavila, ale čte se mi nějak dobře takhle na etapy, když mám na ni náladu. Není to žádný román, takže člověk nemá potřebu přečíst ji za týden, aby zjistil, jak to teda dopadne. Je to cestopis proložený marmeládovými recepty té holky ze Šumavy a je to skutečně Příběh opravdové vášně. Vášeň je z té knihy prostě cítit. Paní Milfaitová v ní píše o své evropské expedici, kterou podnikla s partnerem a malinkatou dcerkou, a na níž vařila marmelády v různých zemích z místních surovin. Zažila po cestě věci, které by vás asi jen těžko napadly. Když už nic jiného, určitě doporučuju tuhle knížku. Dobře se čte a alespoň pro mě je opět hodně motivující.
Ale...
Blanka Milfaitová je statečná ženská, která se nebála začít podnikat v domácích podmínkách a s nejasným výsledkem. Založila si manufakturu a začala vyrábět domácí poctivé marmelády. To bylo před x lety. Dnes se pyšní mnoha medailemi a cenami, které za svoje marmelády získala u nás i v zahraničí včetně titulu nejlepší marmeláda na světě. Bývá označována jako "Marmeládová královna", její obličej uvidíte i na bilboardu u výjezdu z Prahy směrem na Šumavu.
Zkrátka je to usměvavá, od pohledu sympatická žena, která poctivou prací, výrobou kvalitních potravin, dosáhla velkého úspěchu.
Poprvé jsem o ní četla před dvěma lety krátký článek na poslední straně nějakého časopisu, v němž mě neuvěřitelně zaujala. Příběhy o úspěšných podnikatelkách, které dosáhly svého cíle, i když na začátku neměly skoro nic, jsou prostě moje. Sama mám velký podnikatelský sen a každý takový příběh mě motivuje a dodává mi naději, že zvládnout se dá všechno. Proto mě zaujala i Blanka. Působila prostě jako skromná holka ze Šumavy, která všeho nechala a začala vařit marmelády proto, že jednoduše chtěla. A to se mi líbí a taky to obdivuju.
Před rokem jsem na přání dostala její knihu, nutno říct, že dneska jsem tak v půlce, vytáhnu ji jen jednou za čas a přečtu si jednu kapitolu, ne, že by mě nebavila, ale čte se mi nějak dobře takhle na etapy, když mám na ni náladu. Není to žádný román, takže člověk nemá potřebu přečíst ji za týden, aby zjistil, jak to teda dopadne. Je to cestopis proložený marmeládovými recepty té holky ze Šumavy a je to skutečně Příběh opravdové vášně. Vášeň je z té knihy prostě cítit. Paní Milfaitová v ní píše o své evropské expedici, kterou podnikla s partnerem a malinkatou dcerkou, a na níž vařila marmelády v různých zemích z místních surovin. Zažila po cestě věci, které by vás asi jen těžko napadly. Když už nic jiného, určitě doporučuju tuhle knížku. Dobře se čte a alespoň pro mě je opět hodně motivující.
Ale...
Konečně jsem se dostala k sepsání receptu na tortelinky, které jsem vařila před pár týdny, a už jsem je tu na blogu zmiňovala. Jestli máte rádi dýni a nevadí vám delší čas strávený v kuchyni, určitě se do jejich výroby pusťte. Na to, že téměř nejím bezmasá jídla, mi tyhle těstoviny opravdu moc chutnaly.
Podotýkám, že podle tohohle receptu dostanete skutečně domácí těstoviny. Těsto určitě nebude chutnat jako to, které znáte z těch opravdu italských. Na ty byste museli určitě použít semolinu a možná i trochu změnit postup. Tyhle těstovinky spíše připomínají pelmeně, jsou hutnější a prostě trošku jiné, než ty italské. Což není vůbec na škodu, jen bych tohle těsto nepoužila, pokud bych chtěla dosáhnout skutečně "italského" výsledku.
Recept pochází z kuchařky Lidlu od Romana Pauluse. Možná si pod recepty z Lidl kuchařky představujete nějaké hrůzy ala Láďa Hruška, ale nedejte na předsudky, kniha je plná zajímavých receptů, tenhle nebyl první a určitě ani poslední, který jsem vyzkoušela.
A tady už je samotný recept...
Hezké poledne všem,
na Šumavě jsme dnes zažili první opravdu mrazivé ráno a já se ho nemůžu nabažit. Všechny kytky, které potřebovaly ochránit před mrazem, jsme během víkendu uklidili na zimní stanoviště, takže jsou v bezpečí a já můžu mít z tohohle rána jenom radost.
Všem doporučuju, pokud se chystáte na podzimní dovolenou v Čechách, navštivte Šumavu! Vlastně Šumavu navštivte kdykoliv, protože krásně je tu pořád, ale musím říct, že teď je to vážně nádhera. Podzim je letos neuvěřitelně barevný, sluníčko svítí a listy jsou pohádkově namrzlé.
Dneska odpoledne mě zase jednou vytočili všichni ti, kteří nemají nic lepšího na práci, než řešit životy ostatních lidí a přijdou si zřejmě jako že o ostatních taky vědí všechno nejlíp. Vím, že lidé takoví jsou, ale vždycky mě to nějak znova zamrzí a naštve.
Tak jsem sedla do auta a vyrazila do Sušice obejít všechny místní sekáče a nakupovat hadry. A nakoupila jsem. Pro sebe, pro Honzu i pro Terezku. A taky jsem nakoupila spoustu jídla na víkend, protože zítra přijede celá rodinka. Kromě tatínka, ten dorazí v sobotu. Spravila jsem si náladu a najednou mi došlo, že mi všichni tihle lidi můžou být prostě jedno.
Po návratu domů a procházce se psem jsem se pustila do toho plánovaného štrůdlu. Moje nejlepší kamarádka Terezka mě komentářem pod posledním článkem ale navnadila na další výzvu - domácí listové těsto. Takže jsem se rozhodla, že zkusím oba, tažený i domácí listový. Tažený jsem vyráběla dnes, lístkový přijde na řadu zítra.
Když jsem hledala recept na takový závin, na internetu jsem jich samozřejmě našla spoustu, každý jiný a jako obvykle nevěděla, pro který se rozhodnout. Proto jsem nakonec otevřela naší báječnou starou kuchařku Vaříme zdravě, chutně a hospodárně a rozhodla se držet jejího receptu. A udělala jsem dobře. Teda, opravdové zhodnocení přijde až zítra, až ho ochutná rodinka, ale stydět se za něj myslím nemusím a na první pokus jsem spokojená.
Tady máte recept podle staré dobré kuchařky.
Po jednodenní otočce do Prahy jsem zpátky na Šumavě, sedím u kamen, vzpomínám na náš parádní víkend a konečně se taky pouštím do psaní článku o tom, jak jsme si ho užili. Vlastně ani nevím, proč byl tak super, zas tak moc se od těch ostatních nelišil, nedělali jsme nic neobvyklého, ale prostě jsme byli tak nějak všichni spolu Doma a bylo nám fajn. Takové chvíle jsou prostě nejhezčí, ať už děláte se svými blízkými jakoukoli obyčejnou maličkost, ale v tu chvíli se cítíte zkrátka skvěle, protože spolu jen tak Jste.
Celý víkend se navíc nesl ve znamení jídla, takže jsem nemohla nebýt spokojená. Vždycky, když plánuju, co budu o víkendu vařit, vymýšlím dva druhy jídel. To, co se mi zrovna prostě chce vařit, ať už je to cokoliv a potom to, co alespoň trochu nadchne i tátu, který dává přednost tradičním jídlům a především masu a moje experimentování s novými recepty ho moc nebaví.
Do domácích tortelin plněných dýní jsem se proto pustila v sobotu, kdy táta doma nebyl, protože tím bych ho prostě nepotěšila. Patlaly jsme je s mámou docela dlouho, nemít strojek na těstoviny, asi bych se do jejich výroby vůbec nepouštěla, protože válet těsto na těstoviny ve větším množství mě prostě nebaví, trvá to dlouho a je to docela náročné. Náš parádní strojek nám ale o poznání ulehčil práci. Honza mezitím uvařil česnečku pro dospělé, jak ji posléze sám nazval. Já jsem zvládla půl talíře a víc jsem prostě nedala, protože jsem měla pocit, že se mi rozletí hlava. Byla výborná, ale tři stroužky českého česneku v jednom talíři byly prostě moc.
Honzík mi potom připravil všechny suroviny na hovězí po Burgundsku a vydal se s mámou řádit na zahradu s motorovou pilou, zatímco já jsem se pustila do vaření nedělního jídla. Boeuf Bourguignon jsem vařila teprve podruhé, ale stává se z toho jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Je to přesně jedno z těch podzimních, která jsem zmiňovala v posledním článku. Táhnete je dlouhé hodiny a výsledku se prostě nedá odolat.
Večer jsme se všichni tři společně nacpali dýňovými tortelinky s pažitkovým máslem a tradičně vyrazili na pivo do místní hospody. Když jsme se vrátili i s tátou, který mezitím dorazil z Prahy a nadšeně jsem mu ukazovala připravené hovězí na nedělní oběd, prohlásil "Jé, buřtguláš!" a šel spát.
V neděli jsem ze zbytku dýně uvařila naši oblíbenou dýňovou polévku a upekla švestkový koláč, abychom nestrádali. K neděli přece patří mimo pořádného hlavního chodu i polévka a dezert, ne? Alespoň někdy. Nacpala jsem rodinu hovězím buřtgulášem s bramborovou kaší, i když táta se divil, že brambory se přece dávají přímo do toho guláše...
Do hospody jsme tentokrát museli vyrazit dřív, protože tatínek prostě opouští dům v 19:15 a když v tuhle hodinu ještě nejsou všichni připraveni, začíná být nervózní z pozdního příchodu. Vzala jsem s sebou koláč, a tak vznikla nová výzva. Protože "Koláč dobrej, ale nemůžeš se vdávat, dokud nebudeš umět tažený štrůdl!" Takže tak. Zítra se do něj pustím. Máte nějaké tipy, jak na něj?
V pondělí jsme s Honzíkem vyrazili poznávat krásy Šumavy. Z Horské Kvildy jsme se prošli na Zlatou studnu a po cestě zpátky jsme se zastavili ve Slunečné kavárně Blanky Milfaitové v Srní. Odjížděli jsme odtamtud s velice rozporuplnými pocity, takže to vydá na zvláštní článek, brzo se s vámi podělím.
Jak jste si víkend užili vy? Já se těším na víc takových společných rodinných chvil, protože ty jsou prostě k nezaplacení.
Krásný večer všem a pošlete recepty na tažený závin, ať se můžu někdy vdát!
Celý víkend se navíc nesl ve znamení jídla, takže jsem nemohla nebýt spokojená. Vždycky, když plánuju, co budu o víkendu vařit, vymýšlím dva druhy jídel. To, co se mi zrovna prostě chce vařit, ať už je to cokoliv a potom to, co alespoň trochu nadchne i tátu, který dává přednost tradičním jídlům a především masu a moje experimentování s novými recepty ho moc nebaví.
Do domácích tortelin plněných dýní jsem se proto pustila v sobotu, kdy táta doma nebyl, protože tím bych ho prostě nepotěšila. Patlaly jsme je s mámou docela dlouho, nemít strojek na těstoviny, asi bych se do jejich výroby vůbec nepouštěla, protože válet těsto na těstoviny ve větším množství mě prostě nebaví, trvá to dlouho a je to docela náročné. Náš parádní strojek nám ale o poznání ulehčil práci. Honza mezitím uvařil česnečku pro dospělé, jak ji posléze sám nazval. Já jsem zvládla půl talíře a víc jsem prostě nedala, protože jsem měla pocit, že se mi rozletí hlava. Byla výborná, ale tři stroužky českého česneku v jednom talíři byly prostě moc.
Honzík mi potom připravil všechny suroviny na hovězí po Burgundsku a vydal se s mámou řádit na zahradu s motorovou pilou, zatímco já jsem se pustila do vaření nedělního jídla. Boeuf Bourguignon jsem vařila teprve podruhé, ale stává se z toho jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Je to přesně jedno z těch podzimních, která jsem zmiňovala v posledním článku. Táhnete je dlouhé hodiny a výsledku se prostě nedá odolat.
Večer jsme se všichni tři společně nacpali dýňovými tortelinky s pažitkovým máslem a tradičně vyrazili na pivo do místní hospody. Když jsme se vrátili i s tátou, který mezitím dorazil z Prahy a nadšeně jsem mu ukazovala připravené hovězí na nedělní oběd, prohlásil "Jé, buřtguláš!" a šel spát.
V neděli jsem ze zbytku dýně uvařila naši oblíbenou dýňovou polévku a upekla švestkový koláč, abychom nestrádali. K neděli přece patří mimo pořádného hlavního chodu i polévka a dezert, ne? Alespoň někdy. Nacpala jsem rodinu hovězím buřtgulášem s bramborovou kaší, i když táta se divil, že brambory se přece dávají přímo do toho guláše...
Do hospody jsme tentokrát museli vyrazit dřív, protože tatínek prostě opouští dům v 19:15 a když v tuhle hodinu ještě nejsou všichni připraveni, začíná být nervózní z pozdního příchodu. Vzala jsem s sebou koláč, a tak vznikla nová výzva. Protože "Koláč dobrej, ale nemůžeš se vdávat, dokud nebudeš umět tažený štrůdl!" Takže tak. Zítra se do něj pustím. Máte nějaké tipy, jak na něj?
V pondělí jsme s Honzíkem vyrazili poznávat krásy Šumavy. Z Horské Kvildy jsme se prošli na Zlatou studnu a po cestě zpátky jsme se zastavili ve Slunečné kavárně Blanky Milfaitové v Srní. Odjížděli jsme odtamtud s velice rozporuplnými pocity, takže to vydá na zvláštní článek, brzo se s vámi podělím.
Jak jste si víkend užili vy? Já se těším na víc takových společných rodinných chvil, protože ty jsou prostě k nezaplacení.
Krásný večer všem a pošlete recepty na tažený závin, ať se můžu někdy vdát!
Po pracovním týdnu jsem celý víkend strávila Doma (Doma znamená na Šumavě, v Praze je jenom doma, i když odtamtud pocházím) v posteli s nějakou virózou. Nejhůř mi bylo samozřejmě ve středu v práci, když jsem si v pátek konečně zalezla pod peřinu, bylo už mi mnohem líp. Vždycky přemýšlím, co se tak nejlíp dá dělat, když člověk nic nemusí a zároveň nic moc nemůže, protože je mu blbě a téměř veškerá jeho činnost se odehrává v posteli nebo někde jinde v poloze v leže a pod dekou.
Včera jsme po hodince squashe, kde jsem se chvílemi válela smíchy po zemi, protože Honza předváděl moje "profesionální" údery, vyrazili na italskou večeři.
Italské restaurace u nás jsou asi kapitola sama pro sebe. Jsou všude. V každém maloměstě, snad i na větší vesnici kolikrát spíš, než typickou českou vesnickou putyku, najdete pizzerii. Nebo Ristorante Horní Dolní. Prostě podnik vydávající se za italskou restauraci. A není překvapením, že většina z nich nestojí za nic a s italskou gastronomií mají pramálo společného. Občas nevěřím vlastním očím, co jsou v některých takovýchto podnicích schopni zařadit do jídelního lístku, ale o tom asi není třeba psát, zažili jsme to určitě všichni. Najít dobrou italskou restauraci tak není úplně snadné. Je jich jednoduše strašně moc, většina podprůměrných a ty skutečně dobré se mezi nimi trochu obtížněji hledají.
Včera jsme se tedy rozhodli vyzkoušet průhonické Grosseto, které má poměrně dobrou pověst.
V naší rodině máme všichni radši ovocné koláče, ve kterých převažuje množství ovoce nad těstem. Nejsme fanoušky hutných kynutých buchet s několikacentimetrovou vrstvou těsta a pár kousky ovoce, takže jsem dlouho hledala recept, který by nám v tomhle směru vyhovoval.
Tenhle mám už roky, není to můj recept, našla jsem ho kdysi někde na internetu, bohužel si nepamatuji, kde. Peču ho pravidelně, je to už u nás doma taková klasika a všem chutná.
Původně je to recept na borůvkový koláč s drobenkou, dá se ale upéct s jakýmkoliv ovocem, které zrovna máte. Zkoušela jsem už i jablka, nektarinky, hrušky a spoustu dalšího.
I přes to neuvěřitelné sucho se nám na zahradě urodilo poměrně hodně ostružin, takže volba ovoce byla pro tentokrát jasná.
Včera jsme se vydali do Sušice sportovat. Místo squashe jsme tentokrát zvolili plavání. Když jsme ale dorazili k našemu novému bazénu (rozumějte asi rok otevřenému, který jsem doteď nestihla vyzkoušet), za okny se to hemžilo spoustou lidí s hadry, vysavači, mopy a dalším úklidovým nadšením a na dveřích jsme se dočetli, že je celý týden zavřeno. Kdo by se v dnešní době internetu koukal předem, jestli mají otevřeno, že. Tak jsme se zklamaní vrátili zpátky do auta a abychom se hned nevraceli domů, vyrazili jsme aspoň na kafe.
Máme tu totiž poměrně novou (tentokrát méně než rok, aspoň myslím) kavárnu - The Coffehouse. Vaří tu určitě nejlepší kávu ve městě. Evidentně rozumí tomu, co dělají a žádná česká oblíbená piccola ani jiné podobné paskvily tu nenajdete. Ne že bych byla zrovna expert na přípravu kávy, ale jsem přesvědčená, že tady se nezklamou ani kávoví znalci.
Ke kafi si pak můžete dát výbornou domácí zmrzlinu nebo dortík. Včera jsem třeba ochutnala skvělý mrkvový muffin.
Navíc vás tu zaujme velmi sympatické prostředí a příjemná zahrádka ve dvoře, taková, na které člověk snadno stráví hodiny, aniž by si všiml, jak čas utíká. Velmi příjemná je i obsluha.
Navíc vás tu zaujme velmi sympatické prostředí a příjemná zahrádka ve dvoře, taková, na které člověk snadno stráví hodiny, aniž by si všiml, jak čas utíká. Velmi příjemná je i obsluha.
Přímo v kavárně si navíc můžete koupit originální šperky a moc pěkné hodiny vyrobené z vinylových desek. Nám už jedny visí doma v kuchyni a vypadají parádně.
Jestli někdy zabloudíte do našeho malebného městečka v Pošumaví a dostanete chuť na dobrou kávu, určitě se tu zastavte.
Receptů na dýňovou polévku existuje nespočet. Takhle ji dělám já... Naprosto jsem si ji zamilovala, příprava s pečením dýně sice trvá trochu déle, ale zvládne to každý a výsledek stojí za to.
Snažíme se hodně chodit hrát squash. No, hodně, alespoň v rámci časových možností, jak to jen jde. Nikdy dřív jsem to nehrála, začala jsem až nedávno s Honzou a hrozně mě to chytlo. Člověk se za hodinu mlácení do míčku parádně odreaguje, zapomene na všechny starosti mimo kurt a navíc odchází s dobrým pocitem, že udělal něco pro svoje zdraví, protože dokud si to nezahrajete, možná to tak nepůsobí, ale je to docela makačka!
Na to, že hraju jen chvíli, se musím pochválit, už mi to docela jde. Většinou se do míčku i trefím, odpálím ho směrem ke stěně (často i dost zákeřně, i když bohužel ne naschvál) a občas se nám daří i pěkné delší výměny.
Mám ale jednu zásadní slabost - podání. Když se snažím podávat, většinou se do míčku netrefím vůbec, promáchnu na prázdno a navíc u toho vypadám jako blázen máchající plácačkou a snažící se zamáčknout imaginární vosu. Když se mi takhle nepodaří několik podání za sebou, začnu být vzteklá. V lepším případě se naštvu, mlátím raketou jako šílená a pak mi to jde občas i líp. V horším případě začnu fňukat a být protivná. A pak mi to nejde už vůbec a navíc musí být hrozně příjemný se mnou hrát. Jako včera. No, jednoho dne se mi snad povede se konečně naučit podávat jako člověk a budu moct přestat fňukat.
Včera jsem to nakonec překonala, chvíli jsem poslouchala, jak to mám dělat a světe div se, pak se mi několikrát za sebou povedlo podat ukázkově a ještě jsme si hezky zahráli. Po sportovním výkonu na nás čekala doma zasloužená večeře. Dobře, já vím, že když hrajete do devíti večer squash a v deset si dáte plný talíř guláše, jsou výsledky sportování tytam. Ale co, dobrý pocit mám pořád. Ten guláš jsem si přece nemohla odpustit.
Na to, že hraju jen chvíli, se musím pochválit, už mi to docela jde. Většinou se do míčku i trefím, odpálím ho směrem ke stěně (často i dost zákeřně, i když bohužel ne naschvál) a občas se nám daří i pěkné delší výměny.
Mám ale jednu zásadní slabost - podání. Když se snažím podávat, většinou se do míčku netrefím vůbec, promáchnu na prázdno a navíc u toho vypadám jako blázen máchající plácačkou a snažící se zamáčknout imaginární vosu. Když se mi takhle nepodaří několik podání za sebou, začnu být vzteklá. V lepším případě se naštvu, mlátím raketou jako šílená a pak mi to jde občas i líp. V horším případě začnu fňukat a být protivná. A pak mi to nejde už vůbec a navíc musí být hrozně příjemný se mnou hrát. Jako včera. No, jednoho dne se mi snad povede se konečně naučit podávat jako člověk a budu moct přestat fňukat.
Včera jsem to nakonec překonala, chvíli jsem poslouchala, jak to mám dělat a světe div se, pak se mi několikrát za sebou povedlo podat ukázkově a ještě jsme si hezky zahráli. Po sportovním výkonu na nás čekala doma zasloužená večeře. Dobře, já vím, že když hrajete do devíti večer squash a v deset si dáte plný talíř guláše, jsou výsledky sportování tytam. Ale co, dobrý pocit mám pořád. Ten guláš jsem si přece nemohla odpustit.
Od té doby, co bydlím s Honzíkem, mám poprvé v životě byt s balkonem! (Kromě domova plného lásky, chlapa, co mě miluje a skvěle mi vaří a dalších báječných věcí, o tom jindy.) Balkon jsem si vždycky přála, a tak jsem se teď pustila do plánování a realizování toho, jak by měl náš balkon snů vypadat.
Začalo to u kytek. Honza mi řekl, ať koupím cokoliv jedlého, čerstvé bylinky se nám doma vždycky hodí, a pro začátek mi přivezl bazalku a rozmarýn. A tak jsem vyrazila na nákupy dalších bylinek. Usmyslela jsem si, že je pojedu nakoupit zrovna v neděli.
Půl dne jsem strávila hledáním slušného zahradnictví, které by v neděli mělo otevřeno. Ale přece nebudu čekat do pondělí, už jsem byla rozhodnutá a chtěla jsem mít ještě večer balkon plný kytek. Pár otevřených zahradnictví jsem našla, a tak jsem vyrazila na nákupy. Nebylo úplně snadné sehnat všechny bylinky, které jsem chtěla, a které by nevypadaly, že nevydrží do druhého dne, protože většina normálních lidí nakupuje byliny na jaře nebo na začátku léta. My nejsme tak úplně normální, tak proč si nezaložit bylinkovou zahrádku na konci léta, že. Nakonec jsem byla úspěšná a vracela jsem se se sedmi druhy bylinek, jahodami a levandulí (já vím, ta není tak docela jedlá, ale je jenom jedna malinká, tak co...).
Následovala ještě dlouhá zastávka v Obi, kde jsem sháněla všechny propriety potřebné k sázení a především jsem trnula hrůzou, že mi všechny bylinky ve třicetistupňovém vedru v autě chcípnou. Kupodivu přežily, a tak jsem se po nákupu truhlíků, zeminy, hnojiv, květináčů, lopatiček, rukaviček a jiných nezbytností mohla pustit do sázení. Samozřejmě jsem doma zjistila, že držáky truhlíků, které jsem pořídila, nepasují na naše zábradlí, takže Honzík, jakmile dorazil z práce, sedl do auta a vydal se je vyměnit za jiné. Není se čemu divit, že byl úspěšnější a přivezl použitelné držáky (a keramzit, na který jsem zapomněla), takže jsme mohli konečně sázet a instalovat. Povedlo se a zatím nám umírá jenom jedna šalvěj, takže dobrý.
Pár dní na to jsem se vydala do IKEI nakoupit miliardu "nezbytností" do bytu a taky nábytek na balkon. Strávila jsem tam skoro celý den a vybrala všechno, co jsem prostě nutně potřebovala. Ukázalo se, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad, protože s narvaným košíkem jsem nemohla skoro manipulovat, u pokladny jsem předvedla komické vystoupení - vykládání vozíku plného spousty malých věcí a velkých krabic naskládaných na vrchu a především opětovné skládání věcí do vozíku po zaplacení. Lidi ve frontě za mnou byli naprosto nadšení a skvěle se bavili, protože jsem je samozřejmě vůbec nezdržovala.
Od pokladny jsem kráčela se zcela reálným strachem, že se mi to všechno nevejde do mého miniaturního auta a budu do večera čekat v místní garáži, až mě Honza přijede zachránit s dalším autem. Kupodivu jsem to tam ale nacpala, takže jsem na Honzu čekala až před barákem, protože mi zakázal to tahat nahoru a taky jsem se bála, že než dorazí, někdo si novým nábytkem z mého auta vylepší byteček.
Dopadlo to dobře, Honzík mi to pomohl vytahat do bytu a náš balkon je zase o něco krásnější. Ještě mu ale chybí nová podlaha a další nezbytnosti, takže se do IKEI a pravděpodobně i do zahradnictví brzo vrátím, protože je tam ještě moc malá džungle...
V červenci jsme s Honzíkem vyrazili na naši první společnou "dovolenou". V uvozovkách proto, že Honza jel pracovně a mě vzal s sebou. Takže on chodil do práce a já si užívala volno. Nejdřív týden v bavorských Alpách a odtud na týden do Toskánska. Toskánsko je pro mě (nebo spíš pro nás oba), jako milovníky jídla a italského zvlášť, ráj na zemi.
Byli jsme ubytováni v maličkém a ne tak turisticky vytíženém městečku poblíž Sieny. San Quirico D'Orcia je nádherné, typicky italské město, plné malebných domků, starých křivolakých uliček a především různých trattorií, taveren, osterií a dalších stravovacích zařízení. A to nás lákalo nejvíc.
Po večerech jsme se vydávali poznávat chutě toskánských jídel a vín a jak je nám vlastní, hodnotili a kritizovali pomalou obsluhu, příliš tlusté plátky prosciutta nebo špinavé jídelní lístky. Špatné jídlo jsme v Itálii neměli ani jednou, jeden zážitek ale všechny ostatní zastínil.
Recenze na restaurace pochopitelně nejenom píšu, ale taky čtu. Na základě toho jsem tedy vybrala restauraci pro náš poslední večer v San Quiricu.
Vyrazili jsme do Ristorante Da Ciacco. Poměrně nenápadná restaurace se nachází na rohu náměstí a hlavní ulice města - Via Dante Alighieri. Na ulici před vchodem stojí jen tři stolky, jinou zahrádku tento podnik nemá, ale po ochutnání jejich jídla na to zapomenete. Prostředí je velmi příjemné, podél stěn jsou regály s bednami vína, další lahve jsou na téměř všech volných místech, nikde ale nepřekáží, spíše to působí tak, že si tu potrpí na velké množství velmi kvalitního vína. Mají zde jídelní lístek pouze v italštině. Italsky umím sice jen pár slov, ale působí to sympaticky a především tak, že nejde o jakousi "továrnu pro turisty", což se mi líbí. Obsluha byla navíc víc než ochotná nám ve slušné angličtině vysvětlit všechno, čemu jsme v lístku nerozuměli. Na přivítanou jsme dostali sklenku prosecca a maličký, velice hořký salátek, ideální pro nastartování chuti na další chody.
Potom už následovaly předkrmy. Honzík si dal telecí carpaccio s černými lanýži. Bezkonkurenčně nejlepší carpaccio, které jsme v Itálii ochutnali. Tenoulinké plátky telecího masa v kombinaci s nezaměnitelnou chutí čerstvých lanýžů a lanýžového oleje byly zkrátka výborné.
Já jsem zvolila tatarský biftek. V Itálii připravují tatarák jinak, než je zvykem u nás, takže i jeho chuť je velmi odlišná od té, na kterou jsme zvyklí v Čechách. Maso je lehce nakyslé a především je chuť samotného hovězího velmi výrazná, není moc přebita ničím jiným a můžete si tak skutečně vychutnat chuť syrového masa. Miluju "český" tatarák, ale tenhle byl prostě jiný a byl to skvělý zážitek.
Už po předkrmu jsme se oba rozplývali blahem, takže jsme se nemohli dočkat, co přijde po ochutnání hlavního chodu. Já jsem zvolila těstoviny s pestem a omáčkou z čerstvých rajčat. Byly geniální. Těstoviny s pestem a rajčatová omáčka si neuvěřitelně rozuměly. Samotné byly skvělé, ale po namočení do omáčky dostaly nový rozměr. Nikdy předtím jsem nezažila tak geniální souznění dvou chutí na jednom talíři. I ten jediný lístek bazalky na celém jídle chutnal intenzivněji, než kdybych okousala celou rostlinku u nás.
Honza si objednal ravioli plněné ricottou, s máslem a rajčátky. Byly to bez přehánění nejlepší těstoviny, jaké jsem kdy jedla. Výborná náplň domácích raviol v kombinaci se skvělým oříškovým máslem, rajčátkem a kouskem bazalky byla neuvěřitelná. Nepřestává mě fascinovat, jak skvěle může chutnat jídlo, které na první pohled působí tak jednoduše - plněné těstoviny s máslem.
K jídlu jsme vypili láhev našeho oblíbeného Pinot Grigio a odcházeli nad míru spokojeni.
Jediná výtka, kterou si ale nemohu odpustit, se týká toalet. Zoufale volají po rekonstrukci, nachází se tu jen jedna společná toaleta pro celou restauraci, a to navíc v příšerném stavu. Tahle restaurace by si rozhodně zasloužila toalety alespoň částečně odpovídající kvalitě celého podniku, je to sice malá vada na kráse, která mě určitě neodradí od další návštěvy, ale zbytečně to kazí jinak dokonalý dojem.
Pokud někdy zavítáte do San Quirica D'Orcia - což vřele doporučuji - rozhodně navštivte tuhle restauraci, stojí to za to.
Můj kluk do mě neustále šije, abych začala psát blog. A šije do mě proto, že to je něco, co chci já, a on to dobře ví… Snaží se mě popostrčit a podpořit v tom, co chci dělat, jenže já pořád nevím, jak vlastně začít. Mám jistou představu, ale není ještě úplně konkrétní a ucelená a mně se nechce se do toho pouštět, dokud nebudu přesně vědět, o čem by celý můj blog měl být. Možná bych ale měla prostě začít psát a hledat cestu postupně, jinak asi nezačnu nikdy.
A tak sedím doma, v kuchyni bublá hovězí vývar na Boeuf Bourguignon, které chystám, a píšu. Hovězí na sporáku nezmiňuji jen tak náhodou. S přítelem máme totiž oba velkou vášeň pro jídlo. A proto by články různým způsobem týkající se jídla měly být nedílnou součástí mého blogu. Nebudu tady sdílet recepty na jídla, která doma vařím, protože foodblogů je na internetu už víc než dost a moje kuchařské ani pekařské dovednosti zdaleka nedosahují takové kvality, jako umění těch, kteří je píšou. Dokážu ale ocenit dobré jídlo a pořádně se jím nacpat. A dokážu restauraci, kterou navštívím, vychválit až do nebes, nebo zkritizovat od kvality podávaných pokrmů přes obsluhu až po čistotu zrcadla na toaletě - jít se mnou a mým Honzou do restaurace musí být někdy docela utrpení, protože neustále zkoumáme, komentujeme a kritizujeme všechno, co vidíme. A tak se s vámi budu čas od času dělit o zážitky z restaurací, které jsem doteď psala na web Tripadvisor, ale snad přišel čas sdílet je na vlastních stránkách. A budu se s vámi dělit o zážitky z našeho domácího vaření a dlabání a možná z našeho života obecně… Budu zkrátka psát o tom, co mě zrovna napadne a nechám blog, aby se vytvořil sám, aniž bych mu hned na začátku musela dávat nějakou nálepku. A možná se vám s nějakým článkem někdy ozve i můj Honzík. O čem bude psát, nechám na něm.