Snažíme se hodně chodit hrát squash. No, hodně, alespoň v rámci časových možností, jak to jen jde. Nikdy dřív jsem to nehrála, začala jsem až nedávno s Honzou a hrozně mě to chytlo. Člověk se za hodinu mlácení do míčku parádně odreaguje, zapomene na všechny starosti mimo kurt a navíc odchází s dobrým pocitem, že udělal něco pro svoje zdraví, protože dokud si to nezahrajete, možná to tak nepůsobí, ale je to docela makačka!

Na to, že hraju jen chvíli, se musím pochválit, už mi to docela jde. Většinou se do míčku i trefím, odpálím ho směrem ke stěně (často i dost zákeřně, i když bohužel ne naschvál) a občas se nám daří i pěkné delší výměny.

Mám ale jednu zásadní slabost - podání. Když se snažím podávat, většinou se do míčku netrefím vůbec, promáchnu na prázdno a navíc u toho vypadám jako blázen máchající plácačkou a snažící se zamáčknout imaginární vosu. Když se mi takhle nepodaří několik podání za sebou, začnu být vzteklá. V lepším případě se naštvu, mlátím raketou jako šílená a pak mi to jde občas i líp. V horším případě začnu fňukat a být protivná. A pak mi to nejde už vůbec a navíc musí být hrozně příjemný se mnou hrát. Jako včera. No, jednoho dne se mi snad povede se konečně naučit podávat jako člověk a budu moct přestat fňukat.

Včera jsem to nakonec překonala, chvíli jsem poslouchala, jak to mám dělat a světe div se, pak se mi několikrát za sebou povedlo podat ukázkově a ještě jsme si hezky zahráli. Po sportovním výkonu na nás čekala doma zasloužená večeře. Dobře, já vím, že když hrajete do devíti večer squash a v deset si dáte plný talíř guláše, jsou výsledky sportování tytam. Ale co, dobrý pocit mám pořád. Ten guláš jsem si přece nemohla odpustit.

Honza totiž poprvé vyzkoušel náš nový litinový hrnec Senior, který jsem přivezla z IKEI s ostatními nezbytnostmi. Je boží! Vřele doporučuju, nenechte se zmást tím, že je to IKEA, je vážně poctivý, těžký tak, že ho skoro neunesu a navíc skvěle vypadá. A podle všeho se v něm i parádně vaří, já to sice ještě nezkoušela, ale Honza v něm uvařil ten nejlepší nejpálivější guláš. Do čtyř porcí totiž přidal jen jednu maličkou chilli papričku a myslel, že tak docílí lehké pálivosti. Stejnou papričku jsme nedávno použili do mnohem menšího množství salsy, která nakonec skoro nepálila, takže jsem souhlasila, že to bude tak akorát. Na extra pálivá jídla mě totiž neužije. Vlastně je spíš vůbec nejím, cítím z nich akorát tu pálivost a pravá chuť jídla zaniká pod tím, jak mi hoří celá hlava. Paprička, kterou jsme použili do salsy, byla pravděpodobně nějaká nemocná, protože náš včerejší guláš pálil opravdu hodně! Uznal to dokonce i můj drahý, největší milovník ostrých jídel v mém okolí. Přesto jsem musela uznat, že byl skvělý. Pusa mě sice pálí ještě teď, ale možná jsem konečně objevila nějaké kouzlo pálivých jídel. Takže jsem spokojeně po hodině squashe zdlábla talíř a půl nejpálivějšího guláše a mohla jsem jít spát s báječným pocitem, že jsem udělala něco prospěšného pro svoje tělo. Moje tělo totiž extrémně miluje hovězí!

Protože můj milý pracuje i v neděli, netýká se nás nedělní lenošení, společné válení se a celodenní snídaně, takže teď jdu nakoupit a pustit se do vaření dýňové polévky. Příští článek bude tedy ryze dýňový.