Po jednodenní otočce do Prahy jsem zpátky na Šumavě, sedím u kamen, vzpomínám na náš parádní víkend a konečně se taky pouštím do psaní článku o tom, jak jsme si ho užili. Vlastně ani nevím, proč byl tak super, zas tak moc se od těch ostatních nelišil, nedělali jsme nic neobvyklého, ale prostě jsme byli tak nějak všichni spolu Doma a bylo nám fajn. Takové chvíle jsou prostě nejhezčí, ať už děláte se svými blízkými jakoukoli obyčejnou maličkost, ale v tu chvíli se cítíte zkrátka skvěle, protože spolu jen tak Jste.

Celý víkend se navíc nesl ve znamení jídla, takže jsem nemohla nebýt spokojená. Vždycky, když plánuju, co budu o víkendu vařit, vymýšlím dva druhy jídel. To, co se mi zrovna prostě chce vařit, ať už je to cokoliv a potom to, co alespoň trochu nadchne i tátu, který dává přednost tradičním jídlům a především masu a moje experimentování s novými recepty ho moc nebaví.

Do domácích tortelin plněných dýní jsem se proto pustila v sobotu, kdy táta doma nebyl, protože tím bych ho prostě nepotěšila. Patlaly jsme je s mámou docela dlouho, nemít strojek na těstoviny, asi bych se do jejich výroby vůbec nepouštěla, protože válet těsto na těstoviny ve větším množství mě prostě nebaví, trvá to dlouho a je to docela náročné. Náš parádní strojek nám ale o poznání ulehčil práci. Honza mezitím uvařil česnečku pro dospělé, jak ji posléze sám nazval. Já jsem zvládla půl talíře a víc jsem prostě nedala, protože jsem měla pocit, že se mi rozletí hlava. Byla výborná, ale tři stroužky českého česneku v jednom talíři byly prostě moc.

Honzík mi potom připravil všechny suroviny na hovězí po Burgundsku a vydal se s mámou řádit na zahradu s motorovou pilou, zatímco já jsem se pustila do vaření nedělního jídla. Boeuf Bourguignon jsem vařila teprve podruhé, ale stává se z toho jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Je to přesně jedno z těch podzimních, která jsem zmiňovala v posledním článku. Táhnete je dlouhé hodiny a výsledku se prostě nedá odolat.


Večer jsme se všichni tři společně nacpali dýňovými tortelinky s pažitkovým máslem a tradičně vyrazili na pivo do místní hospody. Když jsme se vrátili i s tátou, který mezitím dorazil z Prahy a nadšeně jsem mu ukazovala připravené hovězí na nedělní oběd, prohlásil "Jé, buřtguláš!" a šel spát.

V neděli jsem ze zbytku dýně uvařila naši oblíbenou dýňovou polévku a upekla švestkový koláč, abychom nestrádali. K neděli přece patří mimo pořádného hlavního chodu i polévka a dezert, ne? Alespoň někdy. Nacpala jsem rodinu hovězím buřtgulášem s bramborovou kaší, i když táta se divil, že brambory se přece dávají přímo do toho guláše...


Do hospody jsme tentokrát museli vyrazit dřív, protože tatínek prostě opouští dům v 19:15 a když v tuhle hodinu ještě nejsou všichni připraveni, začíná být nervózní z pozdního příchodu. Vzala jsem s sebou koláč, a tak vznikla nová výzva. Protože "Koláč dobrej, ale nemůžeš se vdávat, dokud nebudeš umět tažený štrůdl!" Takže tak. Zítra se do něj pustím. Máte nějaké tipy, jak na něj?

V pondělí jsme s Honzíkem vyrazili poznávat krásy Šumavy. Z Horské Kvildy jsme se prošli na Zlatou studnu a po cestě zpátky jsme se zastavili ve Slunečné kavárně Blanky Milfaitové v Srní. Odjížděli jsme odtamtud s velice rozporuplnými pocity, takže to vydá na zvláštní článek, brzo se s vámi podělím.

Jak jste si víkend užili vy? Já se těším na víc takových společných rodinných chvil, protože ty jsou prostě k nezaplacení.

Krásný večer všem a pošlete recepty na tažený závin, ať se můžu někdy vdát!