Už tak dlouho, několik let, jsem se o tátu nepřiměřeně moc bála. Milovala jsem ho, jasně a člověk prostě má strach o lidi, které miluje, ale jako bych to věděla. Jako by mi intuice říkala, že s ním něco není v pořádku. On by se vždycky pro nás rozkrájel, ale sebe zanedbával, asi jsem měla strach, že se možná necítí dobře, ale nic s tím nedělá.

Táta měl nádor na mozku.

Bylo to v pátek. Řekli nám, že musí brzy na operaci, ale o víkendu že to určitě nebude. Že si můžeme klidně odjet odpočinout a vrátit se v pondělí a pak se teprve rozhodne, kdy ho budou operovat.
Máma odjela na Šumavu a já zůstala v Praze. O víkendu jsem přišla na neurologii a táta tam nebyl. Mám pocit, že trvalo nekonečně dlouho, než jsem z někoho vydolovala, kam ho vlastně převezli, nikdo mi nechtěl říct proč a co se děje. Byl to jeden z nejhorších zážitků z nemocnice. Pocit absolutní bezmoci a arogance a neochota ze strany personálu. Trvalo mi věčnost, než jsem našla správný pavilon a oddělení, kde ležel. Připravovali ho na operaci, operovat začnou v pondělí v 8 hodin ráno. Máma si sedla do auta a okamžitě se vrátila. Stihli jsme se všichni vidět ještě před operací.

Klidně odjeďte na víkend, nebude se nic dít, jasně...
Kdybych tam náhodou v neděli nepřišla, před operací bychom se s tátou už neviděli. Přišli bychom tam v pondělí a řekli by nám, jakoby nic, že je zrovna na sále. Jeden z nejhorších zážitků vůbec a něco, co tamnímu personálu nikdy nezapomenu (ne, že by na tom někomu záleželo).

Často přemýšlím nad tím, který den byl nejhorší. Jestli den, kdy měla máma narozeniny a táta odešel. Nebo den pohřbu. Nebo nějaký jiný den. Došla jsem k tomu, že je to asi úplně jedno. Že asi nebyl nejhorší jeden konkrétní den nebo okamžik, byly dny horší a byly dny lepší a byly dny naprosto nesnesitelný a tak to je a bude pořád dál.

Den tátovy operace byl ale jeden z nejšílenějších a podle mě ten nejdelší den vůbec.
Bylo to sotva týden od chvíle, kdy ho zničehonic odvezli do nemocnice, místo toho, aby šel ráno do práce jako vždycky. Tak krátká doba a já se tak strašně bála, že už se neprobudí. Snažila jsem se doufat a věřit, ale myslím, že mi to vůbec nešlo.
Seděly jsme s mámou a její nejlepší kamarádkou v kuchyni. Nekonečně dlouho. Kouřily nekonečný množství cigaret a čekaly. Tátu operovali osm hodin. Jestli mi osm hodin v práci někdy připadá moc dlouhých, proti tomuhle je to jen mžik. Myslím, že ten primář, který ho operoval, byl vážně machr. Jak jinak by mohl někomu operovat mozek tolik hodin v kuse? Je to pro mě naprosto nepředstavitelný. A pro chirurgy asi naprosto běžný.

Táta tu operaci přežil, povedla se a to podle doktorů znamenalo, že dostal šanci na dalších 12-14 měsíců života. Zvládl jich ještě 16.