Hledám smysl (a moc mi to nejde)

17:15

Tenhle článek už mám hodně dlouho rozepsanej a moc mi to nešlo. Je hlavně o mně a o mých pocitech. O tom, jak tátova smrt změnila můj pohled na svět, přeházela mi priority, asi mi taky trochu otevřela oči a jak tím vším sama sebe trápím asi víc, než by bylo nutný.



Když táta odešel, začala jsem mít hodně silnou potřebu změnit svůj způsob života.
Člověk najednou vidí, jak je čas relativní, jak rychle utíká. Když se dostanete do kontaktu se smrtí, přijdete o někoho blízkého, uvědomíte si to víc, než kdykoliv předtím. Za chvíli to bude rok bez táty. ROK, ty vole. A to mám přesně na mysli. Vůbec nemůžu pochopit, jak neuvěřitelně rychle to uteklo. Je to dost děsivý. Ten čas prostě protéká mezi prsty šílenou rychlostí.

Právě proto už ho nechci ztrácet. Chci ho trávit smysluplně, chci si plnit své sny. Zní to docela jednoduše. Jenže zas tak jednoduchý to není. Aspoň pro mě ne. Neustále něco hledám, ale vlastně moc nevím, co přesně by to mělo být. To se pak hledá docela těžko.
Možná se tím, jak jsem si tuhle pomíjivost začala uvědomovat, šíleně týrám. Asi by bylo nejlepší netlačit moc na pilu, ale mě to svým způsobem opravdu hodně děsí, musím neustále přemýšlet nad tím, co se svým časem a životem dělám a co bych dělat měla nebo chtěla.
A to mi dává fakt zabrat.

Asi docela pochopitelně mám dost nalomenou psychiku a pojí se to s různými zdravotními problémy, u kterých většinou nikdo moc neví, jaký mají důvod, a co s nimi dělat. Nemám energii a často je mi fakt zle. Bolí mě hlava, nemůžu dýchat, chce se mi neustále spát, je mi zima, nebo mám návaly horka. Pořád dokola. V mým věku tohle není úplně normální a připadám si kvůli tomu často jako úplnej debil. Stydím se to lidem pořád dokola říkat, nechci vypadat jako hypochondr.

Jsem přesvědčená, že tenhle můj boj se sebou samou a věčný honění se za něčím smysluplným mi moc nepřidává. A že až se přestanu trápit tím, že dělám věci, které mi smysl nedávají, i mému tělu se udělá líp. Aspoň doufám.

Teď už mám aspoň trochu pocit, že v tom pomalu (ale fakt hodně pomalu) začínám mít jasněji. Už se mi daří aspoň částečně definovat, co mi smysl dává a co naopak ne, čím chci trávit čas a co bych chtěla úplně eliminovat, co dělá dobře mojí psychice i mýmu tělu, a co zas ne.

Mám tendenci se vždycky pro něco strašně nadchnout, i když je to třeba naprostá blbost, a v momentě, kdy zjistím, že je to blbost, nebo to prostě není ono, nebo to třeba je ono, ale nejde to udělat teď hned, nechám se tím zase úplně semlít, vezme mi to veškerou energii a jsem prostě vyřízená.
Jsou dny, kdy bych nejradši ani nevstala z postele a zůstala před celým světem schovaná pod peřinou. Dny, kdy jsem na všechny nepříjemná a nechci s nikým mluvit, všechno mi připadá úplně nepodstatný.
Naštěstí už ale taky přibývá dnů, kdy se mi vstává docela dobře. Který si fakt dokážu užít a ten smysl dávají, dodávají mi novou energii a pro ostatní je snad i trochu příjemný v takový dny se mnou trávit čas.

Velká radost pro mě teď je dům na Šumavě, který jsme koupili, a máme s ním spoustu plánů. Na to se fakt hrozně těším, těším se na všechno, co tam budeme dělat a vymýšlet a vidím v tom obrovskej zdroj energie, která tak dlouho chyběla. Určitě o tom všem někdy napíšu víc.

Tak zrovna dneska věřím tomu, že takový dny budou jenom přibývat, a že se mi ten smysl podaří konečně najít.
Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě vždycky přesvědčí, že nevědět a hledat je úplně normální, a že ono to jednou přijde.

Tak držím palce sobě i všem ostatním, komu to všechno teď třeba nedává tak úplně smysl, ať se to brzy zlepší a můžeme mít dobrej pocit, že čas, kterej máme, trávíme tak, jak opravdu chceme.

You Might Also Like

0 komentářů